Forman též o slámu prosí, když obilí z půdy nosí: nechce-li pytle zmařiti, musí slamou opatřiti.

Mnohý švec mívá svou hlavu, jenom slamou zavázanou: když se vyfekytiu; na rynku, má hlavu jak tam putynku.

Rovně na mlátě své hlavy mlatci slamou zavazují: perou, 'mlátí, až mlat třeští, ať jest jasno neb při dešti.

Radil ondy své ženě švec, by vytopila slamou pec: nemaje již žádné dříví, neb prv spálil všechny chlívy.

Kdyby se líbilo komu, třeba nevycházel z domu, mohl by viset na slámě, jako skopec v mastným krámě.

Neb i provazy ze slámy dělají a tak svět mámí: nemá z toho žádný škodu, to je provaz bez podvodu.

Zle by bylo mezi námi, kdyby nebylo té slámy, jak by se ouroda z polí mohla sklidit do stodoly.

Uhlídáš na někom fousy, delší než má kozel rousy, chceš-li se fousů zbaviti, hleď je slamou zapáliti.

Mnohý chce, by jeho voly chodili jemu po vůli, budouť chodit, milý Janku, dej jim ovsa a řezanku.

Na to nastel pod ně slámy, pak to vyházej do jámy: přichází z toho užitek, lepší nežli z vajec svítek.

Sláma se plete do střechy, jako do kožichu blechy: slámou můžeť párat zuby, by ti nekazily huby.

Jak n večer tak zas ráno přes jez pline skrz tě bráno, Vít Sláma jest již zohaven, protož měj se dobře, amen.

6. Píseň kratochvilná o lásce, kterak zapálené srdce bolesti vzbuzuje. Hlava bolí, srdce touží a já etc. O kvítku překrásný, ctná růžičko etc. Vytištěna v Praze, u Jana Julia Jeřábka, 1741. Má svou známou notu.

Hlava bolí, srdce touží a já celý mdlím, žádný neví, co mně bolí a já nepovím, přiveďte mně lékaře, ať mně srdce převáže, a já umřu, nic nezvíte, jaký mám hoře.

Já milují z upřímnosti, tajit nemohu, jestli já ji nedostanu, vesel nebudu, neb jsou lidi takový, že nám toho nepřejí, aby sme se milovali a byli svoji.

Žádný neví, co je láska, kdo ji neskúsil, nešel bych já do tý Prahy, kdybych nemusil, já do Prahy musím jít, mou Katrly navštívit, aby mně to všickni lidé mněli za zlé mít.

Tě milovat a nevídat, jaké trápení, po tě toužit a neužit, jaké soužení, začnu s tonu jiného, poznej amanta svého, v upřímnosti, v služebnosti, máš mně stálého.

Kterak já souce rozumný věku mladosti, v nejprudším jsa postavený ohni milosti, lásku mám zatajiti, mysl, srdce trápiti, bez tebe živ být nemohu, volím umříti.