pobyli na akademii pražské (u Pirnera a Schwaigra), Jaroslav i na malířské akademii mnichovské, ale nikdo z nich nezůstal jen žákem své školy. Oba zamilovali si krásné Slovensko, zvláště jeho lid a zůstali mu věrni podnes. Jest skoro zvláštním osudem, že oba umělci nejméně dosud známi byli ve své vlasti. Byla jejich výstava v Humpolci první jejich výstavou soubornou v Čechách. Vystavovaliť dosud ojediněle na výstavách jinde. Na Moravě, v Uhrách, ve Vídni a j. proniklo jméno jejich již dříve. Zásluhu o to má z části i čilý nakladatel olomoucký, E. Promberger, jenž z bohaté mapy obou umělců vydal dvě sbírky krásných lidových typů i krojů slovenských. Třetí serie chystá se právě na světlo. A v tomto směru stali se oba umělci, zvláště Jaroslav Augusta, — zdatnými spolupracovníky slovanského národopisu po stránce umělecké. Zachovali a bohdá zachovají ještě mnoho svědků bývalých dob. Malíř Jaroslav Augusta shledal a zobrazil až na dvě stolice skoro všechen krojový materiál slovenský; ostatek doplní dle vlastních. jeho slov co nejdříve, aby vyčerpal bohatství všech slovenských stolic a zachránil, co hyne valem. Škoda jen, že umělci nejdou společně s folkloristou, jenž by vedle obrazů zachytil ještě slovesný doprovod. Nepomíjím tímto nikterak toho, co napsáno a shledáno bylo jinde a zvláště jen v sloupcích Českého Lidu a je toho bohudík také již snůška úctyhodná; třeba jen ohlédnouti se zpět na vykonané dílo a vydané ročníky. Říci však chci jen tolik, až bude jednou třeba souborně a soustavně publikovati kroje lidu slovenského v Uhrách, že bez záslužné a již vykonané činnosti jmenovaných umělců, zvláště Jaroslava, nebude lze dílo zdárně skončiti. Oni první mají zásluhu (nehledíc k některým pracím Věšínovým a Liebscherovým), že probuzen byl zájem k vydávání slovenských krojů i typů, že vzniklo celé sdružení slovenských malířů a že zachováno, čeho v naší době těžko již lze se dopíditi. Vímeť, jak »kultura« úžasně na venkově se šíří a jak staré kroje i zvyky valem se odkládají. Tak děje se skoro všude. Výcho-dištěm obou malířů byla ovšem Detva, »kraj rytířův a bohatýrů Slovenska«, jak byli kdesi výstižně charakterisováni, — Detva byla umělcům nejblíže a z ní vyvážili svými pracemi největší díl svých plodův. Ale i ostatní kraje slovenské poskytly jim bohatý materiál krojů i typů. Když nebudu se šířiti o cenných akvarelech krojových studií, jež většinou jsou již známy z reprodukcí sbírky p. Prombergrovy (škoda, že jsou jen drobné — ve formě pohlednic), nemohu pomlčeti o krásných hlavách dětvanských starců i mužů (olejomalby), z nichž velmi mnozí, již byli umělcům modelem, jsou dnes už mrtvi a nemají bohužel, dle slov samotných umělců, tak rázovitých nástupců co do typů, krojů i charakterů. Totéž platí o stařenách, ženách i dětech, jichž na výstave byly celé řady. Vzpomínám Gajdoše, Starého báči, Staré chůvy,