Pradleny, Třelek lnu, Stavu, Švadleny, Návratu z pastvy, Ženy z dětvanských lazů, Trhu v Detvě a jiných, kteréžto všechny obrazy měly by illustrovati všechna příští díla o Slovensku, dříve než. padnou celé kraje slovenské za obět »eivilisace«. A ještě jiný význam měla výstava bratří Augustů. Návštěvníkům výstavy nejen otevřen v obrazech jiný život uherského Slováka, jehož skoro všechno obecenstvo — mimo pravou intelligenci — představuje si namnoze dosud jenom jako »dráteníky«; poznali, že tam déle než u nás zachovány staré tradice života dřevního a že je vskutku slovenský lid lepší než byla jeho představa nebo lživé informace nepřátelského tisku. A k tomu všemu výstižná a ve všech směrech dokonalá přednáška »O Detvě, jejím lidu a kultuře«, jež výstavu zahajovala, otevřela našim spoluobčanům oči dokořán. Přednesl p. E. Pacovský, akad. malíř a soudruh obou umělců z pobytu na Slovensku. Není divu, že výstava potom těšila se účasti a pozornosti všeobecné a že značné procento obrazů (celá třetina všech vystavených prací) putovalo z výstavy přímo do majetku soukromého, aby nejen krášlily naše obydlí, ale neustále upomínaly na spolubratry trpící a bojující jen za slovanskou svéráznost. Třicet šest obrazů stěhovalo se z výstavy bratří Augustů do bytů našich spoluobčanů (sloužiž jim to ke cti), aby nám tu zůstaly svědky, že výstavou vzbuzen nejen zájem o umělecké snahy a city, ale i vědomí národní příslušnosti a vzájemnosti. To jest zajisté také užitek velmi cenný. A o ten má zásluhu i umělecká výstava.

»Kornica« a »kofuhy«. Na Javorine v Nitransku a na Lope-níku v Trenčiansku videl som sbierať červené maliny do nádob, z olúpané kôry mladých, hladkých bukov primitívne zhotovených. Kde sa kraje tej kôry stýkaly, tam boly zacviknuté do lieskového, do poly rozštiepeného silného prúta, aby sa nádobka neroztiahla, a dno bolo tiež z bukovej kôry spraveno. Takáto, džbánku podobná nádobka menuje sa v Bošáckých Kopaniciach »Kornica«. Robievali ich aj dvojité; ale terak sa nesmia viac mladé buky odierať, a kohoby pri tom hájnik prichytil, tohoby citelné pokutovali. — Na dve latky, asi na stopu od zemi sa pribijú na každú po jednom vyčnievajúcom stupátku, a tento nástroj sa menuje v Bošácký doline »kofuhy«. Chlapci sa na koťuhách učia chodit. Nemci tomu prístroju hovoria »Stelzen«. Čím výš ktorý chlapec má stupátka pribité na latkách, a pri chôdzi s nich nespadne, ale obratne dlhé kroky robí: tým väčšej chvály sa mu od kamarátov dostane.