lých dobách nebylo, co se jakosti a »druhů« tabáku týče, velkého výběru, za to tím větší péče věnována dýmkám a tabatěrkám.

Ideálem kuřáka byla stříbrem krásně kovaná a dobře nakouřená dýmka z mořské pěny; pro šňupáka zase stříbrná neb »šilkrotová« (želvová) tabatěrka s vyrytým neb ve zlatě vykládaným jménem majitele. Takovéto schránky tabákové braly se jen v neděli a ve svátek.

Majitel »meršánky« byl otrokem jejím, neb vyžadovala zvláštní pozornosti: musila býti tabákem nejen lehko nacpaná, nýbrž tabák i musil býti tak zapalován, aby povrch »najednou doutnal«. Kuřák nejraději »žhavým« uhlem zapaloval; mimo toho použil »fiáibusu« (zbalené proužky papíru, na proužky pořezané staré karty, dřevěné »třísky«, též kresadlo a hubka).

Než se stal mladík »dobrým« kuřákem, prošel hořkou školou praktického kouření. Kdo měl peníze, koupil si »dymačku a tabáčku«. Takového požitku školáci nemohli si dovoliti a tu bráno útočiště k »náhražkám«: suché bramborové natě, ořechový lupen, kousek rákosu (fišpan zvaného) a jiné a jiné věci. Dýmka zhotovena obyčejně z košťálů, kterých kluci přes zimu dosti v zásobě mívali. Trubel zhotoven z větve bílého bezu.

Podle druhu nebo formy dýmky poznal se kuřák z města neb venkova, sedlák neb výměnkář, řemeslník neb rolník atd.

Výměnkář užíval »žebrovky«, t. j. dřevěná dýmka s nasazením, žebru podobným trubelem. Venkovan užíval »Zďárky«, t. j. dýmky se žlutým kováním, zvenčí do polovice plechem obložené, zbylá dřevěná část dýmky bývala tmavožlutě barvená. Měšťák a řemeslník vůbec užívali hliněné »Šemničky«, »Ulmačky« a i »Sádrovky« či »Gripsovky«, která dlouhým kouřením močkou prosáklá, do ohně se hodila »vypálit« a po takové operaci byla jako nová. Vypalování snesla mnohá sádrovka několikráte. Jiný druh dýmek byl zván »L o r i n k a«, dřevák, u kterého se hlava od krčku odšroubovati mohla a která na vesnicích jako »sváteční«, v městě však obyčejně každý den se užívala. Dále jmenovaly se dýmky: Haidelberky, Tyrolky s drátovým klopcem, S a m o k u— racky, které se od spodu zapalovaly a při těchto tvořilo dno tak zvaný »rošt«, v jehož výši zvenčí děrkovaným »pupkem« se zapalovalo. Majznerky, Nakuřovačky, Odravky a jiné.

Tabatěrky byly: Březovky, Kufříky (sandovské, rohové a papírové). Kuláče, Špringovky či Samohybky (u kterých se tlakem na obvod tabatěrky víčko otevřelo), Rohovky. Konečně nesmíme zapomenouti malých plochých lahviček zelených, hruškovité podoby.

Aby tabák »voněl«, vkládán byl do tabatěrky »šváb« neb »tunka bona«.