Otázky a odpovědi.

Bazilišek. (Dr. I. P. v Kr.) Jsem přesvědčen na základě znalosti staročeských památek i lidového podaní, že název i představa o baziliškovi vnesla do pověstí, jež zasíláte, četba umělých a cizích skladeb. Připouštím ovšem, že s představou tou pak srostly příbuzné prvky z pověstí o skřítkovi, plivníkovi, špírkovi a pod. Pověst, kterou uvádíte, vyprávěl někdo, kdo buď sám znal nebo lidovým podáním zdědil látku tu z literatury mravokárne na sklonku věku XVIII., kteráž u nás tolik brojila proti pověrám, až se to stalo skoro módou všech spisovatelů pro mládež a pro lid venkovský, kde pověry vykládají se jako zjevy přirozené, nebo se jim podkládá účel mravoučný. Pramen, z něhož Váš záznam tedy přímo nebo nepřímo byl čerpán, jest nejspíše: Pomoc v potřebě neb užitečný veselí i smutní příběhové obyvatelů z Mildheima. Na česko přeloženo od Frant. J. Tomsy. V Praze 1791, str. 288—90. Tam vykládá Tomsa lidu českému: Sic nerozumní lidé o takových sklepích a studnicích pověrně smejšlejí, že v nich bazyliškové sou. To mají být zvířata, která z kohoutího vejce, které prý vždy za sedm let snese, jedovatá žába vysedí. Praví se, že by takový bazylišek byl podobný kruťákovi, maje veliký modrý nos a ohnivé oči, a tak jedovatý jest, že koho spatří, hned umře. A že se nemůže jinač zahubit, leč se zrcadlo proti němu drží: tak že se na sebe rozmrzí a rozpukne. Toť jest daremná povídačka. Neb kohout nikdy žádného vejce nesnesl a nesnese, protože vaječníku v sobě nemá, a žába nemůže ho vysedět, protože vždy jako led studená jest. To se jen proto povídá, aby se kohout přes šest let při slepicích nechoval, proto že pak se nehodí; a abychom neopatrně do starých sklepů a klenutí se nepouštěli, pro jedovaté páry, které tam být mohou. Že se mnohé ženy na uhlí hřejí, toť jest také velmi škodlivé. Skrze to se divný příběh na slavném vysokém učení v Jeně stal. Jistý študent, kterému Veber říkali, a který myslil bez práce zbohatnout, s dvěma sedláky, kteří jak on nerozumní byli, se spolčil, aby pokladu dobývali, který měl před městem na vinici jistého krejčího zakopán být. Jednomu sedláku říkali Gesner, druhému Cenner. Ti tři odešli na Štědrý večer v noci roku 1715. do domku v té vinici, chtíce ducha zaklínat, který pokladu hlídal. Dle domnění študentova jmenoval se ten duch Och, jako král v Bazanu, a měl svého služebníka Nathanaele' poslat. Veber napsal několik pošetilých slov na dvéře, a pak všickni tři sedli, položili Faustovo pekelné nucení (zaklínání, Höhlenzwang) s jistými literami a čtyřmi pytlíky k plemenným tolarům, a několik penízků před sebe na stůl. Tak ti blázni až do 10. hodin seděli. I udělalť jeden sedlák Vebrovým kordem na strop kolo, což každé čtvrt hodiny opakoval, a Veber četl zaklínání z Faustova pekelného nucení. Nechtěl ale žádný duch skrze tu pošetilost se dostavit, aby jim byl poklad vykázal. Že ale tuze