str. 303
vlast pijeme. — Píseň Maxlova jest překlad předlohy německé: Ein Schmiedbub hat's meiner Seeľ recht hart. Srv. tamtéž, str. 361: Věru kovářský učedník má peklo na světě, on trpí jako mučedlník v zimě jako v letě; mistr mne kleštěma klepá, mistrová za vlasy třepá, nic to nepomůže, vyklepá se kůže. Paní řekla: Učedlníku! dívej se, kde mistr je; já ho hledal u Ledvinku, kej čert ví, kde on pije, podívám se u Cibulků, snad on tam hraje trapulku, dělá gin, glu, glu, glu, a prohrává k tomu. Jistě bude u Krejcárků, a leží pod sudem, neb včera měli tam várku, řekl, že tam půjdem; teď já se raděj uklidím, neb se mně zdá, že ho vidím, sic mně hnedky z huby vytluče tři zuby. — Nejsou to tedy písně lidové ani slovem ani hudbou, pouhé divadelní popěvky podle záliby a vkusu tehdejšího obecenstva. Č. Zíbrt.
Světlušky v Řezně 1849. (PhC. Z. K.) Útržek, který zasíláte, jest 8.—11. strana z knížky: »Světlušky. Zbírka bajek a podobenství od E. Is. Proška, přeložením Jána Kociána. V Ěezně. Nákladem Jiřího Josefa Mance. 1849.« Knížka jest málo známá a proto místo dopisu zachovám tu o ní zprávu, vítanou snad i literárním historikům i sběratelům dokladuv o činnosti Čechů a o českém knihtisku v cizině. Jsou to něžné básničky s účelem mravokárnym, na př.: Kolo a struna. »Nevrzej tak pronikavě, spropadené škvr-čení,« mluví struna ke kolisku, »zní co pekel ječeni.« Odpoví pak kolo stručně: »Zvuk můj, aj, jest utěšený; mocný vládce těžkých břemen, kapse, světu prospěšný. Víš-li pak, že věku heslo zisk a výdělek jen jest?.k tomu ale dopomoci má že zásluha i čest! Můj hlas vráží v rudní báně, tvůj jen k srdci stačuje; a ty víš, věk tento trudný, že se rudním jmenuje. Ale nač se o to příti? z rána chce pán službu mou, k večeru, když dokonána, býváš ty mu útě-chou. On si kouzlí (tvými zvuky slunce na studený svět; jáť vidívám, jak mu zkvítá tebou blaženosti květ. Nechať tedy vrzáni, škvrěím, Ty zni v jemném kvílení; kojme tak — já totiž měšce a ty mysli toužení.« Průmysl a umění nejsou nikdy k smíření. On však vozy pohybuje, to zas srdce pozdvihuje; a nechť v oučelu se liší; vskutku jsou si o to bližší!« — Lev a opice. Skotačivé opice dováděly na palouku: kotrmelce metaly, stáčely se do oblou-ivu, koulely se, válely, mladou trávu sešlapaly, lezly s palmy na palmu, ořechy se hrudo valy. Tu se blížil vážný lev: hned se hejno rozpršelo; ale král se nemračil, okázal jim jasné čelo. »Aj, jen hřejte!« promluvil, »ráčím i sám s vámi hráti.« — »Jaká čest to!« zvolaly a hned přestaly se báti. Ale že se na stromy lvovi lézti nelíbilo, rokovaly vespolek, co by krále vyrazilo. Zvolily hru na jízdu: opice ta jezdce hrála, druhá zase čtvermo s ní jako osel laškovala. Z počátku se žertem tím jemnost lvova vyrazila, až se jedna opice na něj lézti osmělila; jak to druhé spatřily, počaly
|
|
