Dvě Anenské poutě.

Pamatuji se v životě na dvě Anenské poutě a to v kapličce Anenské v Satalicíeh a v Sudějovském kostelíku u Uhlířských Janovic.

Satalice jsou blízko Prahy, a o tamní kapličce se vypravuje, že ji dala postavit kněžna Lýsská, když tudy na voze jela. Zde pod lipami slíbila svaté Anně, když šťastně dá život robátku, že jí kostelík vystaví. A stalo se, kaplička do dnes stojí. Staré obrovské lípy kolem prý to všecko pamatují. Satalská pouť byla za starodávna slavná a chodili na ni i z dalekých vsí okolních. Kázání bývalo vždycky pod lipami, neboť se do kostelíčka lid nevešel. Na pouť jsme se natěšívali! Byly už prázdniny a žalo se žito, když se blížila, a počítávali jsme dny každodenně, kolikráte se ještě vyspíme. Říkali jsme proto o svaté Anně význačně v pořekadle, rovnajíce ji s největšími jmény:

»Pan Ježíš, zlato a sluníčko,

Panenka Mar j a stříbro a měsíček,

svatá Anna, předrahých kamenů, a hvězdiček.«

Od matky uklouzlo ten čas z úst: Svatá Anna, žito žala. Otec někdy dodával: Svatá Anna, do stodoly brána. Slýchal jsem také ve vsi: O sataJské pouti, už se višeň koupí.

Na Satalskou kapličku těžko zapomenouti, hrávali jsme si před ní, pod lipami, při ní nejlepší místo ze vsi. Což satalská pouť! To bylo lesku a slávy, když kramáři, pernikáři, obrázkáři a kolotoč, jemuž jsme říkali »koníčky«, ve vsi se ustavili. Ze Chval nosili sošku svaté Anny družičky, a říkali, když s ní přišli ozdobené fábory před oltář kaple, jakési blahopřání svaté Anně, které bylo staročeské, mělo ono kouzlo prostonárodní, a které žel nemohu uvésti, že jsem si je na zpaměť nezapamatoval. Volali jsme také t poli: »Bábo, bábo, svatá Anno, dej aby uzrálo!« Někdo nám říkal, že jest to hřích, ale my to tak si zakořenili, že jsme to křičeli