přec. Zaslechl jsem také v Satalicích: » Na den svaté Anny voda má své čáry.«

Více jsem se o svaté Anně jako léčitelce dozvěděl v Sudě-jově o svaté Anně Sudějovské. Sudějov je více v horách, a. Sataliee blíže u Prahy, a tak ze Sudějova žeň bohatší. Sudějovská pouť Anenská má význam pro daleké okolí a na ni chodily řady procesí za starodávna, až ve vsi vždy vše přeplněno, ale dnes už to přestává. V Sudějově také jest Anenská studánka, a tam sv. Anna podle víry lidové byla léěitelkou bolavých očí. Vodou ze studánky té kdo se omývá po očích, z oslepnutí prý, a z neduhu očního ozdraví. Hráli prý si chlapci, vypravuje pověstka, hráli, jako to bývá na návsi, na sluníčku, všichni mohli pěkně běhati, všichni se rozhlíželi kolem na svět a na baráčky, jenom ne jeden pacho-líček. Ten byl slepý. Měli si s ním ostatní hráti, ale opouštěli jej a nechávali pod stromkem samotného. I tesknil pacholíěek a vzdychal, že si nemůže s ostatními hráti. Slyšel jejich hlas a smích a dovádění po zelené travee, cítil teplé paprsky sluníčka na tváři, a nemohl a nemohl jako ostatní. Lezl si jen sem tam po trávě, tápal po paměti. A zapomněli na něho kamarádi a hnali se do blízkých hned při vsi lesů na borůvky a zůstal pacholík docela, sám a zaplakal.

A kde se, tu se zjeví náhle babička, dobrotivá, usměvavá, šedivá, ťukajíc si berličkou. Sluníčko svítilo za ni a jas se jí díval z očí, měla dlouhý splývavý šat a jde tu zrovna k plačícímu pacholíkovi, ¦ a ptá se, proč pláče. I povídá pacholíček: »Jak neplakat, když nemohu s kamarády, nikoho od narození nevidím, k sluníčku se podívat nemohu ani jak vypadá dedinka a lesy, kdyby mně Pánbiček tak vidění dal, jak bych byl rád! — »Dá, dá, děťátko, jen se modlívej a buď vždy hodné,« a ztratila se babička. Hoch to povídal kamarádům a ti se vysmáli ještě. Ani ve vsi si toho nevšímali.

A byl druhý den, bylo to úterý, šťastný den, a zrovna na svátek svaté Anny. Zas si tak hoši na návsi hráli, zas tak pacholíčka nechali a odběhli, a zas tak bylo pacholíčkovi teskno, vroucně prý se modlil a hořekoval a prosil, aby uviděl. A zas se, kde se, tu se zjeví babička, a sluníčko po ní svítilo a povídá k chlapci: »Budeš vidět, pacholíčku,« a vzala jej za ruku a dodala: »Pojď jen se mnou!« a vedla jej k studánce, kde vody nabírala a oči jemu potírala. A hle, hošík počínal viděti. A uviděl zeleň, vodičku, lesy a baráčky, uviděl i babičku a jak ji celou rozpoznal, mizela po záři sluníčka, a on se díval výš a výš, až už ji neuviděl, až už se nemohl do slunce dívati. I děkoval chlapeček Pánu Bohu a chodil po návsi a trhal si kytky, běžel mezi baráčky a do lesa ke kamarádům na borůvky.