nýeh, zvláště o věcech manželských. Mužové vychvalovali stálost a upřímnost manželů, kárajíce ženy. Ženy zase zastávaly věrnost a trpělivost manželek, haníce muže. Takovým způsobem když mezi sebou k nižádnému konci přijít nemohli, tu povstal ženich a navrhoval, aby jedenkaždý přítomen, příběh některaký o stavu manželském vypravoval a to sice, mužové o netrpělivosti manželek a ženy o nestálosti manželů.

I schválen jest nárvrh ten, a ustanoveno též, aby ženy začaly. A když bylo na tom, která má vypravovati první, tu hned všickni jedním hlasem volali, první aby byla nevěsta. I poklonivši se uctivě, bez rozpaků jala se vypravovati v tato slova:

Já znám manželku, která jest zajisté všech manželek politování ta nejhodnější; její ale muž jest nevěrou podšitý ukrutník. Nemyslete ale, vzácní hosté, že vám snad smyšlenky vypravuji; až celý příběh vypovím, ukáži vám obadva a přesvědčím vás, pravduli jsem mluvila čili nic.

Byli jsou tito manželé hned z mládí pospolu vychováni, a ke všemu dobrému, jakž jim příslušelo, vedeni; a když věku dospělejšího dosáhli, tuť se v srdce jejich vloudila láska; a jednoho k druhému nemálo rozpálila. Poněvadž jim pak nikdo nebyl na odpor, tedy není divu, že byli v brzkém času svoji.

Láska jejich byla tehdáž vskutku upřímná, a zajisté mnohým manželům za příklad býti by mohla; neboť kamkoli manželka se vrhla, kráčel jí manžel po boku, a neužil snad ani toho nejmenšího, aby se byl též s ní nesdělil. Kdož by si byl tenkráte pomyslil, že tak řádně zvedený muž stane se tak nehodným hej-skem? Jak miletně lepších jen uhlídal, tu se také věrnost jeho počala pukati; domácí život již mu více nechutnal, a bylo znáti patrně, že má zalíbení jen tu, kde jest viděti ženských. Tak se v něm1 láska k cizím den ode dne více a více rozpalovala, k manželce naproti tomu hasla, až se i docela udusila. A od těch dob si jí také zhola nic nevšímá.

Ubohá žena všecku sobě učiněnou křivdu velmi ochotně snáší, a ač ji dobře znám a každodenně ji vídávám, předce jsem nikdy neslyšela, aby muže svého jen jediným ošklivým slovíčkem byla pohaněla. Jedinou útěchu má se svými dítkami, s kterými se, jakž jen možná, vyráží, a kteréž tak náramně miluje, že by pro zachování jich do vody snad skočila. Tím méně si jich však nezdárný muž všímá, ano s neslýchanou lhostejností s nimi nakládá. On vidí, že jsou polonahé, slyší jejich nářek, že se tetelejí zimou, a předce jim ani toho nejmenšího hadříku nezaopatří. A ubohá matka, která sama všecka otrhána jest, nemohouc pro sebe ničehož způsobiti, kdež by se ta nabrala oděvu pro tolik dětí? A věztež, manželky, že nezbeda muž, který sám v tom nejkrásnějším oděvu chodí, manželce své, ještě ani za halíř ničehož nekoupil. A takový