dochtoroch, po špitáloch a dovikady sem chodil, ona mje pomohla. Veňďa tam, hrůza nás obešla, ona tam měla choré po postelách. Ona uklúdzala a její muž ležal na posteli, měl padúcí nemoc. »Vitajte, tetičky, sednite si!« povidá nam. Potem sa aj ona ohlédla: »Mhm, co ste vy nam donésli? Ahá, já vim, tejto (pohlédla, na Šu-dlovú) sa ztratili koně. Ale vy nejste z jednej osady!« Ná proč, řeku, dyť máme stéjné šaty!« Tá osoba šecko věděla.

Šudlová povidá: »Budem vás prosit, abyste nam dali zdání1) o tých koněch.« »Esi budu vědět, povim, esi ne, ne.« Okénko ote-vřeía, do truhly sa podívala. »Mosim dál ít,« praví. A išla pod komín. Išía, došla. Zas truhlu otevřela: »Vaše koně k nájiťú,2) dostanete ich ve třech nebo pěti dnách. Sú chytené, Mosíte platit kúst;3) sú tři hodiny za Brnem, dóndú po delegrafě.« Šudlová celá zmjatená praví: »Pěkně vás prosím, gdo mje ich ukradel?« »Nevite1? Měli ste nádeníka, platili ste mu zíatku na deň a kúst. Ten vam ich vzal. On ich odvédel k sfoini kamarádom a tí zebera sa tám tí aj s konina. On došeí k fam, ked ste sceíy ít ty koně ídedat. Co vam vykládal? Pravda, abyste nechodily nigde, nesceí, abyste negde išíy.« Tá osoba vam to šécko věděla.

Tak fčil co. Platu neseela, neptala nic. Až ty koně dostanú, že aby jí psali, že ich nebude fčil šacovat, co jí dajii. — Dali mje potem Šudlová zdání, abych k téj osobě ešče došia. Padesát ryn-skych jich to koštovaío, než ty koně dostali.

Tož tak. Člověk má člověka v domě, ve šeckéni mu dá víru a on mu ukradne koně a koně preč a preč.

Ten istý kamarád teho nádeníka pásel ty koně v háječku gdesi za Brnem. Došli naň jeden hájný. On ich prosil, aby mu ne-eháli ty koně napást, že bude jármak a dával im dvě zíatky. Ty koně furt ešče měli ty kopyta omotané. No dobře. No tak. Hájný išli na hrúd a dovédli pána, koně mu vzali a byJ odbytý jármak hned.

Starosta a já s nim sme u téj osoby také byli, ked sa mu ty peníze ztratiíy. Dojeli sme tam, poslézáme a ona mje povidá, ked sem došla do ňútra: »Co, to sú váš pán starosta, co ten tady dě-lajú?« »Jak to vite, že sú to náš starosta?« »Já to dobře vim.« »On by s varna rád míuvil.« Ked on došel, ona sa ho ptá, že co by rád. »Rád bych si s vama trochu porozprávjal.« »Pote enem se mnú, pane starosto, do izby, uvidíme teda, co to bude!«

Já sa ptám teho pantáty* co v síni na posteli ležali: »Pantáto, môže tento člověk ít s vašu ženu do druhé seknice? Vy to