H a tož tam býval jak doma. Jeden rok bylo také moc ovoce a tož tam sušil jakýsi Rohoďa ze Štítnej. Také sa tam chodil k taní k.tohi milému Rohoďovi zehřívat. Deň jak deň na zmrkání už čopeľ před ôelustmi. Tom to ale bylo už moc, tož mu jednúc povídá: »Ty ně sem dycky přikapeš sa zhřít, ale dřeva nedoneseš.« »No, tak, préj, čekaj, šak já ti za chvílu půjdu vzít.« Ten usnul a sbudil sa až kdysi po pú noci, ale už ani ze sinky nemohl pro samé drva a před sušérnú byla hromada zarovno střechu. Potem že mu praví: »No, včil sa môžeš zhřívat.« Ten že sa zasmíl: »To věřím, když sem vám tolik dřeva nanesl.«

Do Orlovéj sušérně préj také chodíval ten bestrman a dycky lop, naproti čelusťom si sedl. Od něho dycky voda tekla, ale starý Orel neboščík — pámbu mu odpusť — ten sa vám ho nebál. Jednúc také jak mu tam sedl, tož mu povídá: »Uhni ně!« »Co bych ti uhýbal, já sa také chcu zhřívat.« Také byl malý, měl zelenú ěepicu aj krági a pořád zahledal bílým. Starý Orel, kde by ten byl co dobrého kom udělal!, pichl si ožeh do ohňa a jak hořel, ždúr do ňíio! »Počkaj, dobřes ně zaplatil, ale já ti lepší zaplatím!«, pravilo mu to bestr-manisko a už ho nebylo. Až jednúc hen kdesi na Řokyténkách vjel s koňmi aj s vozem do vody, že ho ale štyrykráť převrátil a podru-héj toť u lávek mu splašil koně a když svalil aj se senem a nevěděl si rady, enom že sa z hatě vyškářál: »Vidíš, to máš za to, cos ňa ohříl.«

Dělala sa štreka. Bylo to tak ale o věilejšku; hory už žutly. Machala dovedl na lose koně, Kobze sušili a tož seděl v síňce. Také tam přišel chlapec a furt že sa žd'áral v peci. Když po něm chtěl také tych drév, najednúc jak vleče, tak vleče, klátisko jak nošáčka a »když si ho poščípeš, budeš mět dost«. — »A ty darebnico, takový klát přineseš, samý suk! Kdo to má ščípat!« Ten už nepravil nic, odešel a ty koně mu tam okolo trnky zaplantal a posukoval. Nemohl ich potem ani odvázat, mosel ohlávky pořezat.

Neboščík otec baběnčin — šak nech je mu zem lehká, spornet ho môžem — slúžili v Jastrabí u Šmotka, u dědy tochto Jožky. Kdesi za mostem tam má hrubú lúku. Měli koně a oni jich vodili napásat. Někdy ani s koňa nezlezli, spávali seďa na nich. Jednúc také si tak podřímujú a vypadl ím bič z ruky; za chvílu, jak ho bije, tak ho bije chlapčisko jakési tým bičem. Koně v nohy a tak letěly až aj spadli s něho! Než přišli dom, koně už huby z máštale a tak řvaly. Podruhéj si pravili, dnes si nesednu, nakladu si radši ohňa. Aj tak udělali. Na jednúc cáp cosi s trnky, pohlédnu — bílé koččisko! A ty koně hneď zas v nohy; zas mu utekly.

Xa Bilnicku sušil kdosi dlho ovoce a tam že chodil ten vodný, ale on že sa ho nebál. Jednúc také tam přileze: »No, jak vám to ide? Sušíte? Topíte?« »Ja suším, topím, ale ty ně nepomôžeš.« — Ten chvílu sedí, potem ale ehyťa klát, pich ho do peci, chmát druhý, třetí