a uacgal ich plnú pec. Tam to začalo řvát. Hospodář měl strach, že sa mu sušerna chytí a tož chyťa hroticu, letí honem na vodu a křičí: »Včil poď pomož zalévat.« Ale v téj minutě bylo po ohni a plná su-šérňa vody.

Naši lidé dopřejí mu rádi místa u ohně, však hez dobrodružství to nikdy neskončí, vodný vždy dá cítit svou moc. Rozumnější se mu proto možno-li, raději vyhnou. Poznají ho obyčejně, ať byl v té či oné podobě. Vídají ho jako »pána« pěkně oblečeného, svižného, »z levého boka mu dycky kvapká voda«, má malé oči a »pořáď nima lupká« — tak chodí na jarmak, tak potkávají ho za dne na chodnících a cestách, znají dobře i onoho chlapce ve velikém klobouku a dlouhé košili; než mívá vodný i podobu zvířat a ptáků, jen aby lidi přilákal neb strašil. Jindy ho není ani vidět, jen hrůzu pouští na člověka a to mnohdy, když mu člověk nezavdal k tomu ani příčiny.

Nebožka stryná Kulíškova — Bůh ím odpusť! — šli s malým z Jastrabí od napravjača. U stavu přešli přes příkopu a šli chodníčkem dolu vedla říky. Pod týni hrubým dubem střetli člověka a zda sa ím. byt velice známý. Hůlečku měl v hrsti a na hlavě pěkný zelený klobúěek. Dali mu pozdravení, ale ten nic, enom cosi zamrkl. Udělajú ešče pár kroků a ten zařehtal a húp vedla nich z toho vysokého břehu do téj hlbokéj tóně. Už sa neohlédli, ale sa ím zdálo, že už nejdú, že ich cosi nese.

Pámbu opatruj! Ani v čerta, ani v hestrmana, ani v ma-midla, ani v nic takového nevěřím, ale toto je pravda: Budú to včil tři roky, jak dnes dyj to bylo, si to pamatuju, bylo to tú středu. po třech králoch. Vozil sem do Štítnéj Hrycůchovi brusek. Sanica byla pěkná a zima taková, až ve studnách voda zamrzala. Jeda doni s pražnýma saňcami, vidím »u obrázka« chlapca; na kopečku jak sú ty topole; enom hrubý širák a košulku měl a byl bosky. Ale milý, mocný Bože, co toto enom môže byt, pravím si hleďa na ňho. Dójďa k něm, pravím: »či si chlapče?« »Chromáčkůj z Bilnice.« »A co tu děláš.« »Nic? :Znirzneš, poď sedni si, já ťa odvezu, môžeš si aj han do měcha zatočit nohy.« >Ba, vy si sedněte, já vás odvezu, budu utěkat, bude ně teplej.« — Sednu si, ale nic vám: jak dyj ůa »zlý větr«, bože opatři, ofúkl, okolo uši tak ně hvižžalo, co ty sáňca le~ těly! Na kamenci ňa vyvalil do zámetě, a už ho nebylo.

Také ludé pravili, že to byl ten vodný a že skočil potem »v hati« do prohlubně. Já šak tom nevěřím, ale chlapček býl.

Kosteček aj se synem si chodili do huti pro peníze za koše a šli spátky vedla říky podívat sa, aby tu někdo neřezal průtí. Dójďa nad Popov, jak je tá zátočina, vidíja, jak sa tam na téj hubo-čině nosíja kačeny a měly šecky jak jedna červenú hlavu a černé oci. »Tatíčku!« »No?« »Dybych tak jednu — to by býl oběd« a popad-