ua téj vodě. Chce ju zvihmít, ale tatíček: »Daj tom pokoj, bude hneď zvonit poledně!« Tož poslechl a šli. »Ale máš ščestí, žes nešel, já bych ťa byl zvíhl!«

Janulena měla kerúsi kotruu a že co sa ona bude!, každý den enom proto zhnírat!, zebera sa večer, jak ludé poléhali, šla do Paseky na panskú, jatelinu. Nažala si hodné břeménco, ledvá s tým lezla. Jak přišla k zahrádkám, co sii tu pod cestu, pohlédne dolu a vidí u říky ženskú prát šaty. Pěkně že měla práč aj píst a oblečená že byla po starosvetsku. Pomyslete si ženská a tak daleko od dědiny v noci! Takový strach na ira přišel, že ani nevěděla, jak doletěla s tú plachtu dom. Potem sa převalila a ostala ležet na plachtě jak mrtvá, až za chvílu přišla zasej k sobě.

Polpovský cymbalista byl za slobodná veliký huncíst: nikoho a ničeho sa nebál a také ničem nedal pokoja. Jednúc také šel za otcem v noci do Pavlůskového lázu do sušérně. Jak přešel na Lysú, že jak by ho cosi potáhlo. Ohlédne sa a hore týni1 potůčkem^ tady u moěidel, vidí si jít Černého psa. Hrubé nožiska, chupatý jak koza a oči jak taléře. U Janáčkového přilazkti to ostalo stát. Hledí, hledí na to a potem sa žebral a šel. Pes také — pozdaleku pořád' za ním. Ale on byl velice smělý, ostal stát a nabral si plný plňulinký klobúk kamení a házal po tom psovi. A ten, že dyeky chytí ten kameň do huby a pich si ho, odpusťte ... A tak došel až k hrázi nad sušérnu. Tam bylo tolik strak, že sa zdálo, že ty olše polámií. Předehnal sa, vzal klobiík pod pažu a šel do sušérně. Přijďa tam, praví: »Ale tatíčku, čulij ste, jak sa straky šklebotaly?« »Och synku, to nebyly straky. Kde by sa ti vzaly straky před pú noeů!« A tož potem mu to šecko vykládal a starý mu radil, aby to víckráť nedělal.

Nemaje ničeho na práci, krátí si dlouhou chvíli, baví se s lidmi. »Búslavjané jeli kdysi na hody s králem bore lúkami, najeinúc kde sa vzal, tu sa vzal, pěkně že si jede s nima na šimlovi. Měl ho olpentleného šáším a dováďal jak komediant. Až před dědinu, jak začala hrát muzika, jak by sa propadl a koně tak sa ím vzpínaly. Jindy baví se sám, o člověka se ani nestaraje: Bylo to rok po tom, co pozíbly trnky. Jožka ešče byl doma a já sem byl ešče také slobodný. Třely sa ryby. Mamička toť pravíja: »Ja so budete doma smrěat, děte také, já vám to spravím na másle.« Tož sme šli. U Kra-hulovéj zahrady sme kerúsi chytili, ale dyž tam bylo moc světa sady, já pravím: »Poď, pújdem hore vyššej tam ich bude víc.« Byla hrubá rosa, ale svítil pěkně měsíček a tož sme šli. Jak dochodíme blízko tam, co sa přejížďá na lúčky, »frrr«, čujem koně frkat a jak si jede hore tú říkú, tak si jede, pěkně štyrma bílýma, enom si pleskal. Na tom prudě voda tak čapotala. Ale už sme nechytali.

Třeba je vodný bytost vyšší jakási a mocnější, byl už často ovládán lidmi. Lid dávno vynašel prostředek, jak ho chytit. Je to