»lyčák«, ohlav z vazových lyk spletený a vazovou holí i vybit mu může: Francek Kysucký dovedl na padělek koně a vidí sedět hned na nájskrajní kopce chlapčisko: hrubý širák, oblečení celé bílé a šil bot. Šel k tom a praví mu: »Uteč, já si lehnu.« Ale ten že nechtěl o živú dušu, že až si to ušije. »Co včili, š ak tu tak u ňho nebudu stát« — v téj kdesi ve Fašovém dvoře kohút zakokrhal. Jak ho učul, spoměl si, že tam roste v plotě vaz. Hybaj tam. Ulomil haluz, nadřel lyk a udělal si ohlávku. Přišel zas k téj kopce a ten ešče šil. ?No brzoj to budeš mět?« a hodil mu to ohlávku na krk a jak ho řeže, tak ho řeže tú vazovu palicu. Ten že skákal a prosil: »Pusť ňa, budeš mět do smrti památku.« Tož ho pustil. Ten tam aj bot odběhl a utekl. A on že štyry páry botú zedrál při tom jednom.

A nekdy ho chytí aj tak enom: Tálo prodal cosi ve Slaviěíně na jarmeku Sučanom a tož sa píl aldamáš. Dyž čítali peníze, jak dyby ím n-edó mýkal, že moseli ale třikráť čítat, aj pohárek páleného sa ím vylel a jedna lavica, co na ní seděli, pořád' sa s niimi giglala, enom spadnut. Ostatní ani si toho nevšimli, ale on hned' věděl, že to není po dobrém. Dal si pozor a vidí jakéhosi panika sem tam přechodit. Pohledl mu na kabát a už věděl, co je. Zaěíhal si a jak zas šel vedla nich, chmat ho za ten kabátik. Ten sa začal škubat, skákal a prosil, aby ho pustil. A ti šéci u toho stola do smíchu a že »nechceš páleného?!« Ale jaksi sa ím přeca vydřel a tam ten! Za kerýsi čas sa zešli zas o jarmek v Trenčíně »pod skalu« a jak popíjeli, tož si spoměli, jak ho měli tedy chyceného. »Ale nás tedy vyzpoviedal! Jak sme išli cez hory, na Peňažnej námi zmámil cestu a zaviedl nás pod Chladný vrch do Bielého potoka. Esce na ty zbo-hy, že tam boli drvotáré; mali oheň a tož sme ta do rána ostali.« »Sťahlo tých ne, veru tam sme mali mrázom do jennoho pokapat.« »Och aj mně vyhřil jak sa patří: Bral sem ešče vápno a tož sem sa zabavil. Dyž sem vyjel ze Slavičina, bylo už tma. Ve Hrádku sem vešel do hospody, je pravda chvílu sem tam poseděl, chcu potem jet, ale ledvá z místa pohnu, zalehl ně vůz. Taková nehrubá luza tam byla a tož do téj až po samý podorek. Bil jsem koně, zešlo sa hromadu chlapů a pomáhali, voly sme zapřihli, ale ani hnut. Tož sem mosel vypřihnút, vůz nechat tak a smrčat při tom do rána, aby ně to nedo nevykradl. Chladný větr byl, déšť ze sněhem a zima tak mňa drobila. Ledvá sem dočkal rána. Kyž sem zas zapřihl, šibnu na koně a je] sem jak dyby nic! A potem ešče dyž sem přijel doni, moja začala. Lulačů a divno ináč ně nadávala, že za krovy teče a já enom od krčmy ke krčmě a na ty děti abych sa podíval... až sem i to šecko pověděl, co a jak bylo, teprú přestala.«

Jak vidíme, nezůstane vodný nikomu dlužen. A běda tomu, kdo by mu chtěl snad na těle ublížit. Hlavně nesmí se po něm střelit, »o živú silu ne, lebo idú broky od něho nazpátky.« Gajdošovi dědáček vedli kúty napásat. Doveďa tam, sputnati koně, nakladli