ohňa a zatoča sa do haleny, dřímali. Za. chvílu sa obudili. Pozdravujú hlavénky a prikladajú, ale enom usnuli, už zas ich drobila zima. Rozeberu sa a u ohňa si čopí chlapček. Velikú čepicu, v buéj košuleně a zima od něho tak valila, »Ideš ně odtáď!« Ale ten nie. »Ideš!«, ten zas nie. A jak oni, buh im odpusť byli prchlí, vytahňa krivák, džík po něm! Ale div nespadli do toho ohňa, krivák tak enom přeletěl a chlapčisko furt daléj nad oheň. Na nich to pustilo strach. Neměli už ani koňa kdy odputnat, přeřezali ohlávku, skok na ňho a dolu paseku tak to enom fičalo. Ten za nima. Na lúčkach ich dchnal a/chmát desí za lýtku, div neomdleli, už nevěděli ani jak sa dom dostali. Doma ledvá sa do jzby dovlékli a jak sa vyzuli, plný hot krvy! — Šak ste ich znali, vite, že do smrti byli na tú nohu chromý./

Frolšovi chlapi prišli z raupšíčky. Bylo už pů noci a matka uhledňa, že nie nenesú, im začala klnút, že enom boty rozbijú poda-rebne a rosmyčíja haleniska a ona že si doma nevi rady. »Ten už zas ně zráža vodu, ledvá enom ten mlýn klapká.« Ti nepravili ani slova, nabili kvery a šli. Seděl si pěkně na stávku a srážal tú vodu do říky. Viděli ho už tu od téj hrušky a tož ani daléj nešli. Ale jak na ňho pustili, všecky broky šly na ně zpátky a on za nima. Ti aj kvery potratili a doma div dveří nevyrazili co letěli. Tú noc celú byl větr, jak dyj sa nedo oběsil.

I obydlí bestrmanovo je známo. Celkem je podobno lidskému, ovšem je nádherné, jak se sluší na vládce jasných prohlubin. Švihne proutkem po hladině, voda se rozestoupí a bělostkvoueí schody vedou do jeho paláce. I tam k jeho krbu se dostal náš člověk: Jedna baba prala šaty a žaba taková hrubá pořád že okolo ní obskakovala. Byla taková škaredá, že nemohla na ňu ani pohlednut. Naodhá-něla sa i a dyž chudera si už nevěděla rady, pravila í: »Jak zlelmeš, půjdu ti za kmotru.« Jak jí to pověděla, kdesi zalezla a dala jí už pokoj. Jednúc jak byla sama doma, otevřu sa dveří, vejde žaba a povídá jí, že co slúbila, aby vyplnila. Baba sa oblekla a šla. Bylo í všelijak, když ju hore tým záhořím vedla, Chvílami aj ostávaly stát, ale potem zas šly: žaba napřed, Kača, tak sa tá roba menovala, za ňú. Na lučkách vzala žaba prútek a šibla po vodě. Hneď sa rozstú-pilá na dvě strany. Po bílých bramorových schodech zešly dolu, Tam sa šecko tak enom ligotalo. Přišly do kuchyně, ta byla také tak, pěkná a bylo tam moc hrnečků. Šecky jak jeden a kerý pěknější, ten pěknější a jak kuřátka na hradě pěkně v řádečkoch na polici a šecky hore dnem. Jak na to baba pohledla, žaba ju začala prosit, aby í něco uvařila, že ve šeckém môže vařit, enom v tych hrneěkoch ne. Jak žaba odešla, babě to nedalo pokoja, zvihla jeden ten hrneček. Z toho vyletěla bílá holubička, »pámbu ti zaplať za vysloboze-ní« a letěla ven. Tož milá baba začne prevracať a z každého tak. Když už ich brzo šecky pozodkrývala, přišla žaba a začala naříkat,