rostloť množství ohromné květiny nějaké, jejížto listy při dotýkání více pálily než ta nejslanější sůl. Lidé z měst sousedních — patrně nerozumní — smáli se, že prý květina ta sluje kopřiva obecná čili domácí, ale tomu jistě není tak, nýbrž jak slavné eollegium magistrů škol Kocourkovskýeh usoudilo — je to odrůda soli. Sůl ta pálila velmi a to ji okoušeli jen na kraji, což pak teprve musela býti slaná uprostřed pole. Ale jednou vběhla do pole kráva a pásla se podle chuti. I iilekl se hlídač a běžel rychle do města, aby obžaloval krávu na úřadě. Primátor svolal konšely, kteří moudře věc uváživše rozhodli: »Ježto kráva bude největší úctu míti před panem primátorem, ať ji vyžene z pole on, aby však nepošlapal vzácné o mody, ať ho vezmou čtyři konšelé na ramena a donesou k samé krávě.« Což se i stalo. Když pak sůl mocně vzkvetla, tu vytáhli Kocourkovští, aby odvezli iirodu. Vytrhávali solné bylinky se vší pečlivostí, avšak od té ostrosti puchýře jim na rukou naskákaly, což je pálilo tuze, tak že od práce přestiti musili. I radili jsou někteří, aby sůl jako tráva posekána byla; druzí, aby byla postřílena. Co se však radili, přišla jest náhle bouřka, obloha se zatáhla, a tu kroupy počaly dopadati krutě na pole, až celou ourodu zničily.

V Kocourkově byla vždy oiiroda požehnaná, tak že i na věži kostelní vzrostla tráva. Nechat ji tam, bylo by hříchem a uznáno od slavné rady, aby byla tráva spasena. I přivedena obecní kráva, ale poněvadž věž byla vysoká, uvázali, jí provaz na krk a táhli do výše. Kráva již po cestě vzhůru, vidouc trávu, tak se z toho těšila, že vyplazila jazyk a radostí puklo jí srdce, čímž život svůj smrtí skončila.

Když byla ta veliká vojna, tu Kocourkovští velikým strachem pojati, by snad verbíři je nepochytali a v šanc nehodám válečným nedali, vlezli za humna, ani známku života od sebe nevydávajíce. I táhlo jest městem mnoho vojenské čeledi, žoldnéři, hrozně řádíce a pleníce. Tak se i stalo, že nezbedností této chasy mezníky z polí vytrhány a do potoku zaházeny. Když pak vojna ulevila» vylezli Kocourkovští z úkrytu radujíce se z retuňku svého, vsak běda, jaká to spousta, ani majetku svého nikdo rozeznati nemohl. I zvolena komise znalců, sestávající z konšelů, aby o nové mezníky se postarala. I vysadil primátor nejprve mezníky sobě, po něm přišli na řadu konšelé, za nimi dobří přátelé a příbuzní a konečně ostatní sousedé, na které se však pranic nedostalo, z čehož velká rebelie vzrostla. I svolal primátor nazejtří obec a vstana pravil vážně: