Odstavec 15) »kožobarvířských« artikulů tovaryšských »na nejdutklivěje zapovídá nejaké peníze z tovaryšské pyksly (= kteráž nařízením v Čechách ze 27. března 1786. místo zapovězené dle »generalií« tovaryšské pokladnice jediná se povoluje tak, aby byla v mistrovské pokladnici uschována) na jídlo a pití vynakládati, poněvadž pod jakémkoliv jménem vcházejí a upřímně složené k zaopatření u namáčečské a kožobarvířské tovaryšnosti nevy-hnutedlných věyloh k spomožení nemocným neb nouzi trpícím tovaryšům, k pochování scela bez prostředků tovaryše a na těm podobné milosrdné skutky ustanovené jsau.« Takové náležité vydávání peněz na jídlo a pití z cechovní pokladnice zapovídá se zvláště často v artikulích mistrovských, jak doložíme podrobněji níže.

O tovaryšském právu zmiňuje se § 10. všeobecných nařízení v tento -rozum: »To protiprávné a né rozumné tak nazvané tovaryšské právo (totiž někoho vyzvati, jak po straně stručným obsahem v knize poznamenáno), spůsoby, obyčeje, k trestu pozvání jiných mistrů a tovaryšů se za darebozvíky uznává a za-povídá.«

Patrně tovaryšské vyzvání na souboj, jehož pěkný příklad mezi kovářským tovaryšem Kalinou a hrnčířským Jirkou Čermákem v Lounech z r. 1606 vypsal Zikm. Winter die kronikáře lounského Pavla Mikšovice, v 18, století ještě neutuchlo, jakož bylo ještě zvykem u tovaryšů nositi kordy, což rovněž zapovídá předchozí § 9. všeobecných nařízení cechovních z r. 1731.

V polovici 18. století zdá se, že tento zbytek rytířského středověku mezi tovaryši ustoupil již zcela obyčejným sprostým pranicím, jak lze souditi z »Rozsudku v Grácu od 5. listopadu 1751«, jímž »klobaučníkum a jiným řemeslníkům se všechny řemeslnické pra-niee zapovydají pod 12 ř. tol. pokutau.«

Zmínky zasluhují ještě dva zvláštní zlozvyky, z nichž jeden u chasy pekařské, druhý u mlynářské se vyskytoval. Nařízení dané ve Vídni 24. března 1774 praví: »Pekařský chasnícy nemají proti dobrým mravům a počestnosti bez spodků a košile, jakož y bez životka na ulicy pod skutečným žalářem více se nechat viděti.« Bývalo tedy v té příčině hůře nežli dnes.

Zvláštní též jest druhý bývalý »darebozvyk« u mlynářských mládků, jimž vytýká vídeňské nařízení z 18. máje 1765, že 1. všychni mládcy bez důtazu (t. j. pracovního průkazu) do práce dle své libosti vstu- a vistupujau a skrze to svým mistrům častějc mrzutosti spusobujau; dílem ale dlouhochvílnemu, lenošnému a zaha-lečnému životu příležitost dostávají, pak že mlínářský mládcy veskrz mezy sebou jejich spravedlivé jména nikdá sobě nedávají, nobrž se samy mezy sebou s přezděným jménem jmenovati obyčej