mají, jedna y druhá nesprávněnost ale proti dobrému řádu běží a dle generalyi dovolena býti nemůže; tehdy se krajským úřadům spoludáva, by svím podmajieým (= podřízeným;) v kraji vyna-cházejieym mlínářským řemeslníkům přiměřeně nařídili, by oni žádného bez důtazu nezaopatřeného mlínařského mladíka neb který by své vlastní jméno zamlčel a sobě nějaké skryté přesděni přivlastnil, do práce ani nepři- ani nenajímali, a jestliže někteří pod takovým přetvořeným jménem dopadeni budau, takoví hneď po předběžném k krajskému stranu toho učiněném oznámení u teykajicý vrchnosti přísně se potrestati mají.« Z hrozné té češtiny tolik jde na jevo, že se mlynářští mládkové probíjeli světem bez velikého listinného průkazu pod různými přezdívkami, vlastních svých příjmení neužívajíce.

Tu nalézáme nejprve některé úředně zakazované zlořády, co se týče mistrů začátečníků. Nařízení v Čechách z r. 1786 zakazuje skrze magistrát »to darebozvyčné povolování, dle kterého z učení propuštění budoucý tovaryšové též y mladší mistrové se vypláceti smějí eechomistrům a starším pod pokutou zavření jejich obchodu a vymazání z cechu.« Dvorní nařízení z roku 1773 zapovídá »a jako darebozvik odstavuje při řemeslnícych přijímání peněz za vandr.« § 12. všeobecných nařízení vystupuje proti nákladným »mistrozkouškám«: »Vyhotovení neužitečných a drahých místro-skaušek (Meisterstücke) má se ze strany vrchnosti na užitečné a lehko prodané věcy uvedsti, při tom také všechny potřebné trávení a veylohy zamezyti.« Před tím § 10. zapovídá pod pokutou 20 říš. tolarů »proti spůsobně vlauzené a začátečným mistrům y také s přísahou uložené cechotajnosti, a kdiby byli přísahu složili, tím samým od ní se rozvazujou.«

Za mistrovství měla se složiti do cechovní pokladny určitá taxa místo mistrovského oběda, jakž nařizuje artikul 30. z r. 1729: »Hostiny neb tak nazvané svačiny a mistrovské obědy mají se in nátura odstraniti a za ně polovička ty přináležejíčnosti za mistrovství, která do kassy se složiti má, na penězích daná býti« (a to v menších městech »3. a 4. klassu možnější řemesla«: mydláři, mlynáři, slátíci, řezníci, soukenníci, jircháři, koželuzi 15 zl., tesaři, zedníci, kamenníci, kováři, sedláři, zámečníci, pekaři, koláři, bednáři, truhláři a kožešníci 12 zl. 30 kr., ostatní vesměs po 10 zl. — Do 3. a 4. třídy náležela v Čechách všechna města kromě královských a věnných měst s Chebem zařazených do třídy druhé, kdežto jediná města Pražská patřila do třídy 1.).

Nejčastěji obecný zlořád cechovní vyskytoval se asi při hospodaření s penězi mistrovské pokladnice, za něž se rádo hodovalo. Nařízení dané ve Vídni 6. srpna 1763 praví v té příčině všeobecně: