Návštěva mrtvých.

V Boješicích na Mirovicku slyšel jsem vypravovati: Kdysi byli tu dva věrní přátelé; jeden by pro druhého všecko udělal, na smrt by pro něho šel. Jednou seděli večer venku a pohlíželi na sebe. Vypravovali si o hvězdách, o nebi a vůbec o tom, co je mimo tento svět.

»A Bůh ví, jaké to tam nad námi vlastně jest. To se asi dříve nedovíme, až po smrti,« pravil jeden z nich.

»A víš co? Udělejme si to tak,« navrhoval druhý, »kdo dříve umře, ten to přijde tomu druhému povědět.«

»Tak dobrá,« byl ochoten ten první. I slíbili si svatosvatě,. že kdo dříve umře, tomu druhému to poví.

Uplynula léta. Oba skoro již na ten slib zapomněli. Tu se jeden z nich dověděl, že jeho kamarád zemřel. Doprovodil ho ke hrobu a zkroušeně se za něho pomodlil. Asi třetí noc po tom byl ze- sna probuzen.

»Vstávej, příteli, vstaň, neboj se a sedni,« slyšel někoho vedle sebe.

»Kdo to?« zvolal polekaně. Hlas byl mu nějak známý.

»Já; což mne již neznáš? To jsi brzy zapomněl na svého kamaráda.«

»A čeho si přeješ ode mne?«

»Vstaň a sedni; sedni, abys ráno nemyslel, že se ti .to jen zdálo.«

Když si ten člověk sedl, pravil jeho zesnulý přítel: »Milý kamaráde. Ani nevíš, jak je mi těžko vyplniti svůj slib. Ale musím, když jsme si to udělali. Milý brachu. Není to ani tak, jak jsi ty myslel, ani tak, jak já myslel. Ale ať si již nikdo s nikým takový závazek nečiní.« To pověděl a zmizel.

V Neresticích ztratila se jednou přes noc ženská a marně ji všude hledali. Prohledali všecko, ani studny nevynechali, v lesích po ní pátrali, ale všecko bylo marné. Teprve za několik dní se vrátila sama. Ale nikomu nechtěla říci, kde byla.

Až po nějakém čase prozradila, co se s ní dalo: Když v noci vyšla ven, spatřila před sebou osobu, o které věděla, že již dávno zemřela. Ta ji žádala, aby si vzala jen nejnutnější šat a šla hned s ní. Ona si tedy přehodila na rýchlo sukni a vzala si kabátec a šla s ní. Ta zesnulá osoba jí ještě řekla, eo má dělati. Prosila ji, aby