Kteréž provádí, dívky a ženy, nejvíce nad lnem a konopěmi, dávati, znáti, kdyby moc měly, nad svýma muži, že by je třely.

Nejprv len sejí, zem zavláčeji, potom když plejí, dost poválejí, pak ho trhají, v snopky svazují, do stodol z vozu na zem zhazují.

Tu vezmouce cepy, k tomu hřebeny, silný železný, hrozný drsleny, mlátí, a češou, až všecken třeští, který hlav neztratí, ten mívá štěstí.

Potom česaný, hned s ním do lázně, tu ho topějí, dosti nevážně, z lázně s ním zase hned do sušírny, tu ho mučejí beze vší vinny.

Když ho vysuší, podlé libosti, tu ho polární, a zetřou kosti, zase ho váží, a vlekou domu, tu ho zas trápí, a mučí k tomu.

Divné nástroje, na něj shledají, kordy neb šavle, dřevěné mají,' tu ho flekají, hrozně třepají, hlavy i nohy mu obsekají.

A skrz oštípy, husté a silné, jej protahují, bedlivě pilně, tahají se s ním, dcera s mateří, dokud v něm vidí, jaké pazdeří.

Když ho tak strápí, že ho můž' být žel, zas ho roztáhnou, obalí .kužel, na kolovrátky, též na vřetena, časem přede muž i také žena.

Potom zmotají na motovidla, střev z něho navěsý, sem tam na bidla, tak hle to chytře ženské pohlaví, ukrutné muky na len připraví.

Nercili jen len, také konopě, jenž potřebují ševci na dratvě, ze lnu pak lidé niti setkají, krejěíři časem velký zisk mají.

I tu mizernou koudel zhoblují, provazníci též potřebují, rukama hejbá, po spátku chodí, provazy dělá, lidem se hodí.

Tu zase tkadlec, když ho dostane, plně přehlíží, co mu vosta-ne, to na vosnovu, a to na outek, a co mu zbejvá, to mrští v koutek.

Nebude dlíti civky soukati, potom s pilnosti na stavě tkáti, někdy si zpívá, někdy hromuje, přelce (pradleně) vinšu je, co zasluhuj e.

Když tkadlec utká, budou bíliti, že se každému bude líbiti, opět ho švadlí stříhá na kusy, že ho každému líto bejt musí.

Však on zmužile, za dobrý neřek, vystojí feldcuk, co ukrutný rek, a všem se hodí, vzáctného cosi, že ho knížata, králové nosí.

Obrať se, kde chceš, jdi třebas míli, uhlídáš pěkné košile bílí, obzvláštně vezmeš v Boží neděli, jak se spanile na lidech bělí.

Sumou všecken lid si oblibuje, však lněné plátno, kdo ho miluje, kromě nedbalé, darebné ženy, který pro lenost jsou ušpiněny.

Když šat ušpiní, musí jej práti, když mejdla nemá, tu bude láti, na svého muže ukrutně brouká, vezma pěst (píst na tlučení, praní prádla) na šat, hněvy ho bouchá.

Když pak šat přijde, zase k sešlosti, až jej zederou do své libosti, tu jej k papírní svážeti musí, tam ho sekají na drobné kusy.