oběti! zůstávaje Vaší Důstojné Velebnosti! nezměnitedlný ctitel Vojtěch Kotiara rychtář. V Proseči dne 26. Prasince 1818.

Požehnaní Hospodina! at zstupuje ze Syona, s pokladů z hůry nebeské, i také z tučnosti zemské. Na vysoce učeného, v ouřadu svém důstojného. Pravého Melehysedecha, slavného vlastence Čecha. Duchovního duší správce, horlivého Bohoniluvce — Kněze! Václava Pěšiny: vštípeného do krajiny. Kde jako pastýř bdějící hledá sve ovce bloudící. Vyvádí z tmavého houští, hlasem jako Jan, na poušti. Na ospale pozoruje, velké male probuzuje k učení a umelosti, kráčet cestami k šťastnosti. Neobmezena horlivost! Přičinění, oučindlivost, jest všem k pilnosti příkladem, následovníkům zrcadlem1. — Aj, živ buď! věku dlouhého — s milostí Ducha,svatého, v prácech svého povolaní, v štěstí, zdraví, požívaní. V běhu svatem k svému cíli! Až se k oslavení schýlí, za svou mzdu, přijmout korunu, od Nejvyššího při trůnu, mezi kůry anjelskými, a rytiři nebeskými. S vítěznou palmou po boji — kde nejni konce pokoji.

Pohádka česká, zapsaná v Slovenském Pozorníku r. 1846.

Byla jednou chudá vdova, jenž jedinkou dcerušku měla, kteráž se Liduška jmenovala. Že pak ani pole ani krávy neměly, tedy se musely předením živiti. Liduška bylo hezké a počestné děvče, ale měla trs velikou chybu, že byla velmi lenivá; co jednou ke kolovrátku sednouti měla, pokaždé se rozplakala, a jestli ji matka přásti i přinutila, tedy to bylo na nic. To mrzelo matku velice, a jednoho dne se tak na ni rozlobila, že ji za ucho vyťala. Na ěež tak žalostně se rozplakala, že ji bylo daleko široko slyšet.

Náhodou právě tehdáž tudy jela královna. A když ten úpěnlivý pláč slyšela, zastala, vyšla z koče (kočáru) a vešla do chalupy, myslíc si, že se nějaké neštěstí přihodilo. Když Lidušku tak ža lostně plakati viděla, zeptala se jí milostně: »Co ti schází, mé zlaté dítě?« »Ach, matka mne ubila.«

V tom se obrátila královna k matce: »Proč biješ ubohé děvče1?« Matka se zlekla a nevěděla hned, co má odpoyědíti; neb se styděla před královnou to povědít, že tak lenivou ceru má a že ji proto bíti musí. Naposledy řekla: »Ach, nejmilostivější královno, já mám s tím dítětem mnoho trápení, neb nechce nic jiného dělati jert přásti, při kolovrátku by dnem i nocí seděla. Dnes sem vyšla z trpělivosti a vyťala sem ji zaušek a pře to tak řeve.«