Královně se děvče velmi zapáčilo (zalíbilo), nebo i ona byla veliká milovnice předení a pročež propověděla k matce: »Já vám chcem něco říci, matko, jestliže vaše dcera skutečně tak ráda přede, tedy ji dejte mně, já se chci o ni starati. V mém zámku mám dosti nejkrásnějšího lenu, a budeli u mne tak pilná jako doma, tedy jí slibujem, že to neobanuje« (nebude litovati). Nad tím se matka srdečně potěšila a královna pojala děvče hned se sebou na svůj zámek.

Když tam přišly, chopila královna Lidušku za ruku a zavedla ji do třech velikých chyží, kteréž až po povalu lenem naplněné byly. Ale co to byl za len? On se stkvěl jak zlato a stříbrné niti a tak měkký jako napředený hedbáv. Pak řekla královna: »Bud pilné, mé zlaté děvčátko, a když ten len, kterýžs tu viděla, všecek spředea, tedy dostaneš mého syna za manžela a budeš královnou.« Dala ji donésti i velmi krásný kolovrátek ze slonové kosti a zlata a plný koš zlatých vřeten a nechala děvče v první chyži samotné.

Když královna od ní odešla, sedla si Liduška ku obloku (oknu), a začala plakati, že by se byl kámen nad ní pohnul; nebo věděla, že tak mnoho lenu spřísti není v stavu, byť i za sto; roků od rána do večera každodenně předla! A jakže by právě ona byla mohla něco vykonati, když tak nerada předla! Tak přesedala celou noc, hořce plakala až do poledne a ani údem nehnula.

Když poledne přišlo, zjevila se královna, aby viděla, kolik Liduška napředla a nemálo se zadivila, když spatřila, že se ani palcem předení nedotekla. Liduška se vymluvala tím, že ji je matky líto a že pro pláč nic dělati nemohla. Královna jí uvěřila, potěšila a řekla: »Nermuť se, má dceruško! a buď zítra tím pilnější, abys mého syna za manžela a s ním korunu dostala.« Když královna od ní odešla, opět si k obloku sedla, ven vyzerala (vyhlídala), vzdychala a nic jiného až do večera nedělala, a tak i druhého dne dopoledne.

O poledni přišla opět královna a zadivila se ještě více než včera, když uzřela, že se Liduška lenu ani jen nedotekla i zmraštila se. Liduška se tím vymlouvala, že ji hlava od včerejšího pláče velmi bolela, a proto že nic robiti nemohla. Královna se sice tím upokojila, ale když od ní odcházela, významně k ní propověděla: »Teď je svrchovaný čas, aby si se k práci přičinila, chcešli mého syna za manžela míti a královnou se státi.«

Ale i tohoto dne tak si počínala Liduška, jako v předešlých. o kolovrátek se ani neozřela; ale jen vždy při oblouku seděla a nečinně ven koukala. Když bylo poledne, vešla dveřmi královna, a uzřevši, že Liduška zase nic neurobila, náramně se rozhněvala a zkřikla: »Slyš, Liduško, dnes je ostatní (poslední) lhůta! Jestli ani zítra příze nenaleznem, tedy nejen mého syna za manžela nedostaneš, ale tě dám zavříti do věže plné žab, hadů, ještěrů, v níž