Jak se náš lid léčí.

Venkovský lid, jenž posud nemá plné důvěry ve zkušeného lékaře, pomáhá si od různých nemocí různými prostředky léčebnými, které často pražádného vlivu na jeho zdravotní stav nemají, ba někdy přimo škodlivé jsou, avšak se stanoviska lidovědného dosti jsou pozoruhodný; skrývať se v nich mnohdy přírodní názor lidu i jeho pojímání o vyšších mocnostech, což zvláště platí o zaříkadlech.

Lidu našemu, převahou rolnictvím se zabývajícímu, nezbývá mnoho času ku postonávání, nemůže sobě odpočinouti, cítí-li na sobě ocliablost tělesnou anebo blížící se nemoc. Pouze starým lidem, kteří již »jsou jako pára na hrncem«, možno jest pohověti si a v nemoci ulehnouti. Onemocní-li děti, musí se z nemoci »vy-běhat«; nemohou postonávati, tím méně býti ošetřovány, mají-li rodiče doma nebo na poli plné ruce práce. Hospodář pak nebo hospodyně nesmí takořka ani stonati; vyžadujeť jich dohledu a práce hospodářství nevyhnutelně. Proto hledí nemoc přechoditi. Musí-li přece pro nemoc ulehnouti, užívají léků takových, jež chorobu dle jejich domnění rychle zapuzují. Hlavně užívá se ovšem léků domácích, které pochodí větším dílem z říše rostlinné, hned zpočátku nemoci, neboť »lepší malá pomoc nežli velká nemoc«; nepo-mohou-li ty, pošlou ke kořenářce pro její koření, jež má větší léčivou moc; pak-li ani to nepomůže, utíkají se k babám, aby nemoc zaříkaly a zažehnaly. Léky však nikdo zbytečně neplýtvá, neboť praví přísloví: »Nečekej z léku dlouhého věku« a »mnoho lékařův, hotová smrt«.

Jiné přísloví praví, že »nemoc má stero cest do těla a tři z těla: horem, spodem a koží«. Avšak ač vydáno jest dle toho tělo naše chorobám, přece nezoufá venkovan, neboť ví, že »každá nemoc má svůj lék — jen že ho lidé vždy nevědí«.

První polehčení v nemoci hledá lid náš v modlitbě k různým svatým, protože každá nemoc má svého patrona, »který ji vyhojiti rozumí«. Při bolestech v krku vzývají sv. Blažeje, při bolení zubů sv. Apolenu, při nemocech očních sv. Otilii atd. Pověry tyto vzta-