hu jí se na způsob, jakým ten neb onen svatý byl umučen. Na to touží již Štítný, řka, že to jsou »obyčeji pohanští« vzývati svaté »jen pro zdejší odplatu, právě pohanským, obyčejem«. S ním souhlasí Chelčický: »Již sv. Barbora jest chválena, že muož bolest očí uzdraviti, sv. Apolena zuby, sv. Valentin padiicí nemoc — a tak, ktožkoli co trpí, vždy k každé příhodě a nemoci jest zvláštní svatý, ježto pomáhá, uzdravuje a sprošťuje, aby tu již nebyl po-třeben Kristus, kdež zastává sv. Jiří s kopím před drakem.«

Bratr Lukáš horlí, že »sv. Blažkovi přidali moc nad odulými pysky k uzdravování i k dopuštění, sv. Lucii nad očima a Apoleně nad zuby a Hatě a Barboře nad prsy...«

Poličanskému se také nelíbí, že »křesťané poctu Boží přenášejí ke všelijakým posuňkům, poboňkům a pověrám, říkajíce: »Tento vládne válkou a to o sv. Jiří, a sv. Hroch morními bolestmi, sv. Valentin padoucí nemocí, sv. Mikuláš vodou a sv. Filip a Jakub ourodou zemskou, sv. Barbora očima, sv. Otilie zuby, sv. Markéta ohněm, sv. Blažej vlky a jinou lítou zvěří, sv. Háta hady, sv. Medard deštěm, sv. Burjan hromobitím a bouří.«

A jinde čteme, že »... sv. Eochus a Šebestián po celém světě jsou patronové proti moru, sv. Florian proti ohni, sv. Apollonie proti bolení zubů, sv. Liborus proti kamenu, proti bolení očí sv. Lucie, proti bolení hrdla sv. Blažej, v ztracených věcech sv. Antonín Paduanský, v nebezpečenství dobrého jména a pověsti sv. Jan Nepomucký.«1)

Zvláště v lékovadlech a zaříkadlech v nemoci a jiných příhodách vzýval lid jmenované svaté, kteří — jak pravděpodobně •se zdá — nastoupili na místa dávných bytostí pohanských. Církev, jako jinde, hleděla i zde pohanské názory a obyčeje zastříti a vhodně novému učení přizpůsobiti. Pověrčivý lid obracel se pak za pomoc k svatým, kteří vytiskli dávná ochranná božstva lesů, rolí, domův i lidí. Proto lze tvrditi, že v mnohém takovém zaříkadle tají se zbytky pohanských názorů, že »často v zdánlivé směsici všelijakých slov i úsloví skrývají se zkomolené a svatými jmény, místo božstev pohanských vyzdobené zlomky prastarých písní obřadních.«2)

Zaříkávání nemocí přikládá lid velikou váhu; představujeť si lidské choroby jako nepřátelské mocnosti, které usazují se v těle anebo některém lidu a jež nutno vypuditi po dobrém či po zlém, nejlépe ovšem zaříkáváním. Proti čarodějům, »lekovníkům«, kteří zažehnávali nemoci, často horlili již staří mravokárci i kazatelé. U nás zapovídá biskup pražský (ve 12. stol.) vyhledávati pomoci u zaklínaček. Štítný pak horlí proti »poboňkům, kterýchž učení lé-