kari nedržie« a praví, že »napsánie, která na jablce, na oplatce neb na listě, neb pro zuby, ježto na stěně škohrtají, leč na vuzi — zapověděni (rozuměj poboňci) jsú kostelem (církví). Čím pak viece žehnanie, ješto jsú se lží smiešena — a některá jsú holá lež, anoť repce baba pochukujíc a praviec: by Buoh chodil po zlatém mostě a utkal se s svatým Petrem neb s svatů Maří, aneb s kakús dobru bratří — i vzelží kakés řeči, clitiec lží tělo uzdraviti, ano lež i duši zabije!«3) Ale leckterý lékař naproti tomu věřil, že možná hojiti rány »žehnáním a slovy«; »nebo jest Pán Buoh všemohúci dal moc kamení, koření rozličnému a slovóm dobrým, nebo jest samým slovem všecky věci z ničehož stvořil a učiněny jsú. I protož nemá proti tomu nižádný mluviti ani sě tomu protiviti.«4)

Povšechný ráz zaříkávadel označuje Smola takto:5) Nejdříve jmenuje zaříkávač, tři božské osoby, při čemž dělá nemocnému tři kříže na čele .nebo na chorém místě anebo před očima. Někdy položí svoji pravici na hlavu nemocnému anebo prostřední nasliněný prst k chorému místu. Potírají-li se údy něčím anebo dotýká-li se jich, stává se to vždy na pravé, potom teprve na levé končetině nebo lopatkách. V lékovadlech počítá se od devíti ubírajíc po jedné, až se končí slovem žádný, čímž se pronáší přání, aby neduh podobně vzal za své. Zaříkávač posílá neduhy na vrchy, na lesy, na skály, na zelenou louku, dovolávaje se pomoci Pána Ježíše, Panny Marie a svatých a končí pak rovněž vzýváním tří božských osob. Též praví se v zaříkadlech, jak Pán Ježíš nebo Panna Maria setkají se s některým; svatým (se sv. Petrem, se sv. Barborou) nebo s nemocí (se psotníkem, vředem, nátchou). Na to naráží již Štítný slovy shora uvedenými: »...repce baba pochukujíc a praviec, by Buoh chodil po zlatém mostě a utkal se s sv. Petrem, neb s svatů Maří aneb s kakús dobrú bratří...«

Zaříkávadla okrášlena jsou hojnými imperativy, a zároveň jeví se v nich snaha, aby verše se rýmovaly a obsahovaly stejný počet slabik. — Jako v pohádkách se vyskytují průpovědi s kladem a záporem jednoho a téhož pojmu, na př.: »Šel cestou necestou, lesem nelesem,« tak i lékovadla zdobena jsou týmže způsobem řeči, na př.: »růže, nerůže, nátka, nenátka.«

Jiným prostředkem, který chrání člověka od nemocí, jsou amulety a talismany, jež u našeho lidu upadají v zapomenutí, pak rozmanité zápisy a karaktery. Že jich staří Čechové hojně užívali, jednak jako ochrany proti nemoci a jiné nehodě, jednak jako léku v různých chorobách, jedaak jako ěárného kouzla při dosažení rozmanitých tužeb a přání, dosvědčuje nám Štítný, řka, že »napsá-