dlouhý prut, prolézali nemocní pod ním tam a pozpátku opět nazpět v domnění, že prut neduh setře a pro sebe podrží. S tím asi též souvisí pověra, že po sv. Bartoloměji (24. srpna) nemá se ostružin požívati, protože upadají potom v moc ducha zlého. Patrně obával se lid, že nemoci na keř složené na mlsného poživatele by mohly přejíti.8)

Často zaříkává se nemoc do stromu nějakého, do vrby, do topole nejčastěji, nebo se do stromu zaklíuuje. Rus a Moravan, když mají zimnici, zatloukají chomáč vlasů nebo kus šatu do vrby. V Čechách nemocný dojde ráno k vrbě nebo topolu, vyvrtá do kmenu stromu dírku, třikráte dechne do ní, říkaje při tom: »tam tě zatloukám, abys na mne nikdy nechodila« a zatluče dírku kolíkem.9)

Mezi lidem rozšířena jest zvláštní domácí homaeopathie dle věty »similia similibus«. Známá pořekadla znějí: »Čím se pokazí, tím se také napraví« a ruské: »Číni's sobě ublížil, tím se léč!« fiíde se těmito pořekadly, tře lid omrzlý, oznobený úd sněhem, popálený neb opařený přidružuje, k ohni, úděs zahání lekem, nenadálým bouchnutím a p., nebo se polekaný umyje vodou, do níž bylo střeleno. Má-li kdo zimnici z lihoviny, požije-li jí hojnou měrou, pozbude nemoci. Tráva s hrobu vaří se dítěti souchotinami chorému a jako hrobu již propadlému. Žlutých věcí užívá se od žloutenky. Bělmo se stírá bílým plátenkem. Palčivá žízeň v nemoci hasí se »hašenou vodou«, t. j. vodou, v níž se uhasily tři žíznivé uhlíky.10)

Lékařka venkovská, zaříkává j íc nemoc nebo nemocného léčíc, musí nevyhnutelně, má-li chorý býti uzdraven, znáti jeho jmé-