Hazartýrovati, huntovati, užívá se obého na místě plýtvati.

Z a š a r,o v a t i. Řádnému zatopení v kamnech, v peci říkáme zašarovati. Rozpáleným plátům, troubě v kamnech říká se, že jsou rozšarované. Hoří-li nám dobře v kamnech, říkáme, že to dobře šáruje. »Ty bys mohl být v pekle topičem, jak-umíš dobře šarovat.«

Separovati se, vybortění se. (Na př. o tarase, jenž se sesul, říkají, že se sešaroval.) Šarovati, vysmeknouti se, značí vždy vymknutí, povolení něčeho z nějaké výše. Rovněž o povozu, jenž by se sřítil s kopce v hlubinu, říká se, že se sešaroval, že se to sešarovalo. »Neklaď takou tíž i do té výše, aby se to nesešarovalo!«

Zachubeliti se, zakukliti se, zavinouti se. »Zaehubelila se do teplého šatu.«

Salup. Velký šat složen cíp k cípu, neb jak někteří na místě cíp užívají, r,adličku k radličce, říká se, že má šátek na salup, aneb na radličku. Míti menší cíp salupu na vrchu, značí jakousi vznešenost, bohatství a podobné. A v pravdě, žena prostá, venkovanka, nevezme jinak šat na sebe, než malou radlickou dospod; kdežto majetnější v městě ženy pravidelně nosí malou radličku salupu na vrchu. Nejednou viděl jsem, jak chudší matka nepřipustila dceři šat na sebe malou radlickou navrch, to že prý se pro jich chudobu nesluší; rovněž slyšel jsem přetřásati, když která z chudších tak dalece v marnivosti pokročila, že odvážila se malou radliěku na vrch, před sousedkami veřejně se ukázati.

V y h o u 1 i t i s e. Téhož užívá se při rozptýlení mračen a snad příbuzno se »huliti«, kouřiti se. »Jestli pak se ten čas ňák vyhoulí?!« Slýcháme říkati naše venkovany, čekající výslunného počasí: » Těchto mráčků netřeba se obávati, to se všecko vyhoulí, až se babičky vyspějí.« Tohoto »až« neb »než se babičky vyspějí« užíváno k označení ranního času as tak do devíti hodin. Do té doby prý jsou babičky vyspalé.

V erb i na. Jistě neznají naši venkované něžnou květinku verbenu s různě barevným květem, jinak by nespílali staré, vyhublé krávě, koze, kobyle: »Ty stará verbino!« »Je to kus staré, suché verbinyk

Z á m o r a. Užívá se v témže smyslu jako mrákota. »Takový zámora sotva nohama plete.«

Frcati. »Mám pořád co frcat.« »Takové domácí frcání,« říkají mnozí na místě kutiti. »Frcal šmolku!« říká se o někom, jenž vehnán do lízkých, neví kudy kam. »Kdyby na tě přišel hajný, to bys frcal šmolku.« »Jen týden nevydělával, a již frcala šmolku!«

Pr o lu dráči ti, prohýřiti, zaludraěil si, zahýřil si.

B e n ž e, až b e n ž e! jako bychom řekli: »Až naprší a uschne.« Až morn (snad z něm. morgen, až ráno). »To bys bral, kdybych dal; ale až benže.« »Chtěl bys! ale až napečou, budou teplé.«

Český Lid XXII. 28