Zcela trefné jest příslovečné porovnání při čerstvě nadoje-ném mléce, kde přichvalujeme: »Mléko, jako když nadere.«

Mládež těší se ráda v době

z ovoce lesknoucích se kaštanů, zvláště jsou-li právě vyloupnuté ze slupky, tu jakoby olakované pěkně se lesknou, a proto v pravdě těší se dítky na takovéto výlupky. »Jseš jako ve j lupek, výlupeček,« říkáme o tom, kdo zevnějškem se nám líbí.

Pěkně tuhé máslo (nové, čerstvé, nepřevářené) jest »jako jíl«. Řídké pak jmenujeme, že je jako laňkvara. Pěkně barevné máslo přichvalujeme, že je jako žloutek; jako šafrán; bez-barevné, bledé máslo jmenujeme, že je jako umrlé.

Ospalec bývá přirovnán ku kotěti. »Jseš ohnípán jako kotě.« »Jako kotě ospalý.« »Jako kotě ocheípaný.«

K označení množství rádi užíváme: »Je toho jako když na-stele.« »Je toho jako sena.« Toto užíváno jen o hmotě (co se sype), kdežto »jako yody« užíváno o tekutině, o něčem, co pljrne.

Popudlivý, podrážděný člověk bývá přirovnáván k vose neb k sršni. »On je hned vzhůru jako sršeň.« Pak-li pro nějakou ne-patrnost druhý se na nás kaše, říkáme: »Jste na mne jako vosy, jako sršně.«

Co vzor trvalosti, pevnosti platí trám nebo plot; aspoň při lásce. »To je láska jako plot, jako tráin.«

Něčemu neobyčejnému přezdíváme, že to jako křáp. Zvláště jc-li předmět ploský, rozpláclý. »To je žába jako křáp.« Naše omladina velmi ráda tituluje dívkul srdce svého křápou. »Má křápu.« »Na pouti bylo množství křáp.« Což značí hejno A^enkov-ských děvušek. Rovněž i nos bývá přirovnáván ku křápu. »Má nos jako křáp, jako křampetl.«

Cvilink jest látka konopná, na rozdíl od plátna lněného. Obyčejně se užívá cvilinku na hrubé potřeby, totiž na pytle, poslamky atd. Mnozí k označení hrubosti užívají: »Je hrubý jako cvilink.«

Krupice, pleť, plátno, papír a mnohé jiné, jež přejeme si bělejšími, režnost jich porovnáváme s pytlem. »Je to režné jako p y t e l.«

Chléb slýcháme často zváti kyňárkem, což vždy značí chléb nepěkný, nevypracovaný, zahrejcený a pod. »Boží dárek jako k y ň á r e k.«

»Kleješ jako holdegron,« říkáme o tom, kdo nekřesťansky kleje. Vzpomínám na Petanu kováře, který zpustil-li proud svého klení, v pravdě vše se otřásalo. Znal různá hromování, jako: »Aby do tebe kluku milion, záděň máku, a v tom každém máku tisíc hromů a to je ještě málo,« dokládal. Na místě holdegrona užívá se ve smyslu témž »nevázaný«. »Kleješ jako nevázaný!* Zde onde slýchati na místě nevázaný, nevážný. Klíti nevázaně značí as tolik, jako užíváno: »Mluvil nevázaně, rozpustile, spustle.«