Pověsti z libničských lesů.

Vlibničských lesích byl jednou velký, knížecí hon. Nejen střelců, ale i nadstřelců bylo tenkráte mnoho. V mladém lesíku snadno se od sebe rozptýlili, nevědouce jeden o druhém. Proto nastala potřeba, aby se časem zase sešli a znova seřadili. To se mělo státi na cestě oujezdecké, která táhnouc se lesem na přič, velice se k tomu hodila.

Mezi nadháněči by] jeden veliký, zrostlý a jako náramný silák známý. Poněvadž měl velké nohy, přišel k označené cestě nejdříve; ostatní účastníky dosud ani slyšeti nebylo.

»Eh, co,« pravil zrostlý muž sám k sobě, »kdo ví, kdy oni přijdou, a já si zatím krásně zakouřím.*

Poněvadž však jim kouření zakázali, stoupnul si zrovna tak ke kraji houští u cesty, aby viděl přímo hodně daleko. Jeť známo, že stromky lesní sázejí se do pěkných řad. Chtěl, aby mohl dýmku v čas uschovati, kdyby se snad někdo blížil.

Vytáhl tedy svou dřevěnku z náprsní kapsy starého kabátu a nic zlého netuše, jal se ji nacpávati. Měl již starý zvyk, že se při nacpávání dýmky pokaždé ze široka rozkročil.

Když nacpal, počal si zapalovati; táhl malý'větříček, nešlo to tak snadno. Konečně se to rozhořelo, avšak právě v tom okamžiku — zaslechl za sebou praskot, jako by se větvičky chrastí lámaly. To vše trvalo sotva vteřinu. Nežli se velikán mohl ohlédnouti, aby spatřil, kdo s takovým kvapem k němu se přihnal, ucítil, jak pod rozkročené nohy vjel mu ze zadu — velikánský srnec.

Mnohý nevěděl by si tu rady, a nechal by ho utéci, ale náš hrdina projevil tu věru vzácnou duchapřítomnost a důmysl. Pochopiv totiž, že jde o krásného srnce, semkl jej silnými koleny v té chvíli, kdy již tento proklouznouti se snažil, nevěda, do jaké léče to vběhl.

Avšak věc nebyla jen tak lehká, jak by se snad zdálo. Neboť srnec, který přihnal se s náramnou prudkostí a zachycen byl koleny neohroženého siláka, popojel s ním ještě hezký kus cesty ku předu, jakoby se i v jízdě chtěl procvičiti.

Co na tom, že klobouk i dřevěnka daleko stranou odletěly! Však tu byl dokonalý srnec a k tomu tak neslýchané, ale přec docela přirozeně chycený.

Na pokřik šťastného lovce sjela se ihned celá lovecká družina. Všichni tonuli v údivu a veselém překvapení nad obratností silného muže, který chytil živého srnce a ještě se na něm svezl.