Předchozí 0450 Následující
str. 449
4.

Když někdy chlapcům za kamny

Vymete notně komíny,

Tu křičí sedláci všickni:

Blázínek, kantor vesnický.

5.

Když kde na posvícení je,

Vše kouká, jak jídlo dere.

Tu prázdní plné skleničky,

Hltavý kantor vesnický.

6.

Když někdy v farské kuchyn

Pohlédne na hospodyni,

Tu zazní hlas: pryč na vždycky

Kliď se ty, ťulpo vesnický.

7.

A tak tráví každou dobu,

Až jej smrt sklátí do hrobu,

Pak napíšou na hrobní desky:

Zde leží kantor vesnický.

8.

A když posléze v soudný den

Vyleze kantor z hrobu ven,

Zazní hlas Páně otcovský:

Poď sem, kantore vesnický.

Jos. Jebavý:

Lidové obydlí a jeho kulturně historické vztahy.

Zařízení jizby.

Jizba je zařízena chudě. V rohu proti kamnům stojí těžký dubový stůl s čtvercovou deskou. U stolu jediná židle, čestné místo pro hosta nebo pro hospodáře. Ostatní sedí na lavicích. Tento dualismus zachoval se v pojmenování až do dnes, Slováci rozlišují stol (stůl), stolec, »na čom sedíme«, a stolicu. Nad stolem vznáší se před křížem neb před obrazem sv. Trojice holubička z dutého vejce s chlebovou hlavičkou a pestrými papírovými křídly, symbol Ducha svatého. V druhém rohu je široká postel o krátkých nohách s čelem plasticky zdobeným nebo malovaným; nad postelí visí na způsob nebes koutní plachta.1) Naše koutní plachty bývají pestře


*) Srv. obrázky z C. L. XV. 230; v díle Národ, výstava 102., 357., 359., 360. a j.

Předchozí   Následující