lenou jedlí stojíc pěla něžná vesničanka »Což jest plakala* — na ni ironickým okem hleděla umělá harfenice ruku držíc na harfě, a když elegický zpěv vesničanky v háji umlknul, hrdé povznesši čelo zapěla:

Básník slyše svou báseň myslil, že je v nebi, a když ho vesničanka žádala, aby rozhodl, která krásněji pěla, bez rozmyšlení vykřiknul: Ovšem harfenice! Sotva domluvil, proměnila se vesničanka v spanilého Apollina hrajícího na melodickou flétnu, a harfenice v neuhlazeného Pana, hrajícího na křiklavou šalmaj a hle! básník Světlický ve frygického Mida s oslíma ušima.

Viděním strašným ze sna vyražen vzchopil se a sahal si na uši, jsou-li dlouhé. A seznav, že to sen, skákal radostí jako chlapec a třaslavým hlasem volal: »Písně národní okázaly se fantasii mé ve své kráse a z vidění seznal jsem náš básnický národ. Díky krásné dívce, která zpěvem svým osvobodila mne rytíře v pěvce zakletého! Nač bych pěl lidu, když lid lépe pěje než já? Písněmi mými neoživnou české nivy, aniž se oslaví jméno moje. Celý den se ondám jednou básní, hledám rýmy, počítám slabiky na prstech a ještě se zmýlím, ač umím slovesnost. Lid náš neučí se umění básnickému, neví, co je rým, pěje jako pták, když se jiskra citu v srdci roznítila, bez všeho namáhání: a hle! přec půvabnější jeho písně než mé básně. Proto nechám básnění a pouti své použiju k sbírání písní národních, tak se zachovám Musám i vlasti.«

Cestou k městečku St. vedoucí vyšlapoval si módně vystrojený hejsek; hůlčičkou takt si dávaje, hvízdal oblíbený kvapík »Šly panenky silnicí« a nožkama tak rychle a melodicky švihal, že každý osvícenější člověk uhodnouti mohl, že je to taneční mistr. Přišed do rozkošného městečka St. náhle se zastavil a náruživě napínal uší a očí; spatřiv u vinopalny starého vojáka, který toče klikou nového flašinetu hrál mazurku, zvolal »Vivat osvěta!« a smáčknuv hrdě na stranu klobouk, zamířil rychlým krokem do vysokého hostince, jehož dlouhý nápis činil pěkné sliby. Sladkou rozkoší rozehřálo se srdce tanečního mistra Větrovského, když vstoupiv do hostince přivítán byl hlubokou poklonou a krásným »servi-ter« od dvou vyfintěných krášlitelův lidského pokolení, kteří na biliáru umění své ukazovali. Poděkovav novým způsobem, posadil se vedle biliáru a poroučel si hrdým tonem šampaňského sklenici a když hospodský kývnul hlavou, že není, zamračiv čelo řekl: »Tedy nejvzácnější pivo!«