Když mu je hospodský přinesl, líznuv ho, postavil sklenici na stůl, cos mrzutě bruče. V tom vstoupil dudák do světnice a nafouknuv měch spustil a zpíval:

pak: Co pak si myslíte, Vy švar...« — »Neurážejte nám uší du-dáckými písněmi, sprosťáku,* vykřiknul Větrovský a hodil mu několik penízkův, aby šel svou cestou a nedával pohoršení lidem vzdělaným.

»Nejspíše je od Protivína,« pravil obrátiv se Větrovský k umělcům krejčovským, »kde panují staré obyčeje a líbí se dudácké písně.« »Odjinud ne,« kývali hlavou krasoumělci, tam nevědí, co je bál.«

»Sprostoto dudácká,« pravil Větrovský povzdychnuv si, »než rozum tvůj se osvítí, už místo mazurky bude se tančit v noblbálech maďarka.«

»Ovšem,« svědčili pěstitelé krásy, »vzdělanost běží rychlým krokem, jak se vidí u nás.«

»Město vaše zaujme čestné místo v historii mé osvěty venkovské a bylo by její ozdobou, kdyby dudák a.....však dost!« Sebrav své na stole vyložené spisy, mrštil Větrovský penězi za pivo na stůl a pádil z hostince odvětiv mladým umělcům rázným »adie«. Za městečkem dohonil obuvnického umělce, který žalostným hlasem zpíval:

»Snad u vás,« oslovil jej taneční mistr, »takové písně v módě nejsou jako okolo Protivína nebo Domažlic, kdež starodávní pějí písničky a zpívajíce a dupajíce při hučení dud se na jednom místě točí jako vijadlo?«

»Ovšem že ne,« odpověděl umělec obuvní zaražen. »U nás v módě bály a panská hudba, nikoliv muziky, písničky a dudy.