Když si o posvícení nebo o masopustě některý starý soused zazpívá starodávní, každý mladík se mu vysměje.«

»A vy přec ....!«

»Na bále bych nezpíval ani na rynku; o samotě ale, kdež se mi nikdo vysmát nemůže, rád se zpěvem obveseluju.«

»Tedy můžete se obveselit módnou písní!«

»Když nemůžeme zapomenout na ty staré.«

»Ach, jak mnoho vody ještě uteče,« vzdychnul si mistr taneční, »než to zde bude jako v Přelouči! Módo, kdy úplně osvítíš lid náš a pronikneš jeho ducha'?! Zdálo se mi, že jsou zde perly čisté a hle! jsou na nich skvrny.«

Světlický putuje po dědinách českých a naslouchaje krásným melodiím národních písní sešel se u Str. s tanečním mistrem. Vida z kapes mu vykoukající papíry a po zvucích náruživě slídící uši a oči mínil, že z též příčiny cestuje po Čechách, proto se ho tázal:

Nesbíráte, pane, také národní písně?

Nemyslíte snad také starodávné vesnické písně, ptal se mistr taneční.

Myslím, pravil Světlický zaražen.

»To bych se pěkným zbožím obíral! Jsa vlastenec a profesor krásných umění a vyššího vzdělání v Přelouči, cestuju po krajinách českých, abych seznal, jak se osvěta a móda šíří a staré obyčeje, tance, muziky, písně a kroje hynou; co bývalý mistr tance v Praze všemu krásnému rozumím.«

Písně národní jsem měl za sprosté, pravil básník, ze sna divného však jsem opak seznal.

Když vy věříte snům, smál se misr, nedivím se vesničanům.

Přece něco spisuje vašnost pán, ptal se nesměle básník.

Spisuju a v Přelouči tiskem vydám historii osvěty venkovské. Libo-li, přečtěte si tyto zlomky. Básník četl:

Panství Protivinské osvěta proniknouti nechce; srdce věrného vlastence bolí, když vidí starodávní zvyky a tance do kola neb jinak zvané Protivinské a Písničky,* starobylý kroj a když slyší starodávní dudácké písně.