předříkával, odvětil: Svou moudrost si pište a našemu zpěvu se nesmějte! Já také básním, ospravedlňoval se básník Světlický.

Vím, že blázníte, řekl rolník; rok jste byl ve Vídni a už si z nás děláte šašky.

Tyto smutné scény a upomínky chtěly hlavu básníkovu otočit strašnou melancholií. Všickni lidé, myslil sobě, mne za blázna a nepřítele národu mají! všichni na mne se durdí a křičí, že bloudím a vlasti škodím. Načbych kráčel po cestě trnové sobě a vlasti na škodu?! —

V tom se zablesklo v čele jeho a vyjasniv tvář zmužile zvolal: Prchněte mraky černé! viděl jsem, že chameleóni móda lidem oči zaslepuje a že nerozum, převrácenost a nedůvěra na mně bláznovství vidí. Taneční mistr nazývá mne nepřítelem národu a šiřitelem tmy; však světýlko toto poutníky do bahen zavádějící někdy uzná omyl svůj. Ať se smějí a křičí panáčkové ctící modu — nezoufám — ale kráčet budu dále po cestě trnové národ k ráji rozkošnému vedoucí, neobrace se na žádný hluk a přezděv. Budu kráčet opatrněji než dříve, neptaje se, zda-li.ta neb ona píseň kramář-ská, ale napíšu každou, jak uslyším krásnou melodii, která nezačíná »jeden kaprál od ulánů, poslyšte křesťané o té rebelii« a v které místo »fortelné panny, falešné dámy, pyšná fraile, drahý amant« zpívat se bude »holka modrooká, růže červená, zelený myslivec*.

V pravoslavných Nep. hrála hudba a v ni mísil se zpěv a výskot. Světlický jda okolo vesních sadův tá'zal se babičky u cesty sedící, jaká to hudba, kteráž s podivením pravila: Což nevíte, že má dcera V—ovic veselku? Dobrá, myslil si Světlický, a kráčel k hospodě, odkudž se rozléhala hudba se zpěvem.

Před muzikanty stáli dva sousedé zpívajíce:

a dále: