str. 461
Až z Vítkova půjdu,
Což já plakat budu,
Což já za sebou
Nao hlídám;
To mé ohlídání
Nic mně plátno není,
Ještě si srdečko
Těžší dělám.
Kdyby byl stateček,
Jako je chlapeček,
Žeby mu matička
Dceru dala;
Ale do podruzství,
Že ji nepropustí,
Že by jí radši smrt
Udělala.
Huláni, huláni,
Malovaný děti,
Když sednou na koně
Jako ptáci letí.
Alou muziky s kuráží,
Půjdem do patálie!
Bude se na nás dívati
Královna Terezie.
|
Básník slyše jednu píseň za druhou a mnoho na stejně, nevěděl, kterou má dřív psát. Když po tanci žena, na níž zastavili, před musikami začala zpívat:
Kam se poděju,
Kam se obrátím,
Kde se obrátím
Všecko vyvrátím!
Na ten vejvratek
Pověsím šátek,
Tu máš, mý děvče,
Tu máš zármutek.
|
vytáhnuv z kapsy papír psal si její píseň.
Tu obořil se přísný soused na něho řka: Snad nepíšete, co se tu děje, aby jste měl v městě co povídat.
A nikoliv, omlouval se básník, jen písně některé jsem si chtěl poznamenat.
Ať vám nezajde chuť — jest-li se to chasa doví!
Což bude tak zlé?
Ano! jen schovejte papír, budou myslit, že se tomu budou v městě smát; tam si beztoho z nás vesničanův dělají blázny.
Když tak rozmlouvali, přiskočily dvě ženy a jedna popadla básníka a druhá souseda a začaly tančit do kola zpívajíce:
Kdyby byla jiná
Zlatem obalená,
Moje nejmilejší
Samé bláto.
Já na to nic neťbám,
Já bláto oškrabám,
Moje znejmilejší
Stojí za to.
|
Básník lítal jako vyjevený, jak jím žena točila, a ku konci jej posadila k stolu, kdež zatočiv si tancem hlavu se chvíli potácel, až by byl vše pivo na stole rozlil.
|
