Kočí stál, až měl hodně peněz. Myslily, že už ženich ujel, ten se však zdržel za vsí, kdež mu chasa zatáhla cestu.

Sběratel národních písní, básník Světlický, cestuje po panství Protivinském spatřil u Ke— na drahách okolo rybníka velkého se táhnoucích starou husačku, která blíže pasoucích se husí sedíc zpívala nábožnou píseň:

Mládenec jeden atd.

Její zpěv libě vrazil v uši básníka, že zastaviv se napnutě ji poslouchal, což zpozorovavši zpívat přestala. »Jen dále babičko, tuze se mi vaše píseň líbí!«

A co pak už nyní můj zpěv, řekla tato povzdychnuvši si. Kde jsou má mladá léta!1? Někdy jsem, panáčku, kudy jsem chodila a co dělala, všudy zpívala, brzy svaté, brzy světské, a práce mně při tom šla jako voda. Ale časem všecko přechází. Nyní zpívám jen tak svaté. Básníkovi se líbila její řeč a že nepospíchal, sedl si vedle na dráha a pravil: Snad ještě někdy ňákou světskou si zazpíváte co upomínku na svá mladá léta.

»Ovšem někdy — ale to se zdá směšné nynějšímu světu. Nyní místo zpěvu a obveselení myslí si děvčata na pěkné šaty, darem-nost a vdavky, naříkají na práci, kterou by jim zpěv oslazoval. povídají si, co ta řekla a co ona, která má jakého a jaká je která a takové řeči. Takové my jsme nebývaly. Ač jsme byly veselý, proto jsme byly přece lepší než nyní jsou. Pán Bůh veselost nezapovídá, ale neslušné řeči, nádheru a mrhání času.«

K velké žalosti jsem zpozoroval na své pouti, že mladý svět na písně starodávní a obyčeje zapomíná a cizích krojův a mod se chytá. Písně starodávní umlkají a časem místo nich se zpívají neslušné slátaniny.