»Vy máte pravdu, panáčku — to já také vždycky říkáni. My jest-li jsmo jindy co daremného zpívaly, nyní všecko jen daremné. Dokud jsem byla ještě mladá holka, já uměla písní, že je nyní všechny holky v naší vesnici neumí. Na pastvě, na trávě, na poli Všudy jsem zpívala. A což když jsme jezdívaly pro podušky; to já musela být všudy, bez mne nechtěly ženy jeti nikam. Okolo koho jsme jely, hned jsme na něho zpívaly písně, na každou ves a každé stavení, tak že se všecko smálo. Jak muzika zahrála, hned mně několik napadlo písní. Nyněko je jinače, veselost přechází a místo světských písní zpívám jen svaté.«

Básník raduje se, že se s tak zpěvu milovnou stařenou sešel, prosil ji, by mu nějakou píseň říkala.

»A kdož už to ví — toť jsou Teta — k písni patří mladost a veselost a ty už jsou ... !«

»Přece něco víte z mladých let!«

»Když tak sedám o muzice u kamen a na tu chasu se dívám, ještě někdy si vzpomenu na ňákou; nejspíše ale o veselce nebo o posvícení, když si sousedé ňákou starodávní dávají hrát. Jak slyším notu, zpomenu si na slova. O posvícení by jste mnoho písní slyšel v hospodě. Však už ani staré písničky se nehrajou, nyní samé polky a kalupy, až by se lidé schvátli a potrkali.«

»Na nějakou píseň bych si ještě zpoměla, alo což je vám to platné!?«

»Napíšu si ji.«

»A to by stálo za to! V městě to přec nebudou zpívat. Což těm není divu, těm to nesluší, jen nám sprostým; tam by se tomu smáli.«

Nebudou: jen zazpívejte.

»Tedy ňákou svatou, daremnou přec psát nebudete.«

Svaté mám tištěné, ale světských nemám.

»Ale co vám budou platné?«

Dám je do tisku a vydám k obveselení mysle na světlo.

»Za tisk by nestály; co tisknou, bývají svaté.«

Stojí za tisk; sami učení a urození páni si je koupí a za jich příkladem i sprostí, kteří rádi se řídí dle vznešených. Navrátí se zas staré časy a stará veselost; práce půjde jako voda a místo