str. 466
pomluvných řečí a nehezkých písní nových bude mládež zpívat krásné starodávní.
»A kýž by to Pán Bůh dal, aby se ty zlaté časy vrátily! Bez ostýchání váni něco zazpívám.*
A nyní začala zpívat mnohé písně, které už básník měl.
Loučení, loučení,
Jaká ....
|
To už mám; jinou!
Když jsme se loučili
Pod zeleným str ...
|
Jak zní druhý verš? Tento už mám.
Až ten strom pokvete
Bílou ratolestí,
Tenkrát budu, má panenko,
Moje zlatá majolenko,
Pro tě smutek nésti.
Ponesu smuteček,
Nakoupím pentliček,
Na klobouk si jich navážu,
Na klobouček,
Do hospody půjdu.
Do hospody půjdu,
Tam stojí děvčata,
Vemu jednu za ručičku,
Povedu ji k oltáříčku,
Kněz nás oba oddá.
|
V okamžení nemohla přijít na notu, jak na ni přišla, plynul zpěv jako voda.
Po čems mne, má milá,
Po čem's mne poznala?
Po vraném koníčku,
Když sem ho sedlala.
Čím si ho, má milá,
Čím si ho sedlala;
Že si mne po vraném
Koníčku poznala.
Já sem ho sedlala
Zeleným prokátem,
Abych tě poznala,
Až budeš vojákem.
Já sem ho sedlala
Zelenou dykytou,
Abych tě poznala,
Až budeš rekrutou.
|
Pomalu říkejte, babičko, nemohu stačit!
»A panáčku! říkat nedovedu ani jednu; to se musí zpívat.« Tedy to opakujte. Začátek písně jí v proudu zpěvu zmizel, proto jí básník musil říci první verš, který si už poznamenal. Babička zpívala:
Za tou Čížovou,
Na tej silnici,
Rostou tam tři růže:
Jedna červená,
Druhá zelená,
Třetí rošt nemůže.
|
|
