str. 472
»Žádost Staročechů« a vřazuje mezi národní písně společenské! Kolikrát už při venkovské zábavě hoch jedinou veselou národní písničkou zabránil mnohé mrzutoti! Jak docela jiný ráz vtiskne zábavě národní píseň! Proto všechny slavnosti a národní obyčeje provázeli naši předkové vždycky písněmi. Vzpomeňme jen na ty charakteristické »májky«, slavené na svatodušní pondělí a později některou neděli v máji. A ty staročeské svatby! Naši předkové dělávali pány jen několikrát do roka — a to hlavně při svatbách. Ale pak nezvonily u nich dvacetníky, nýbrž nespořeno ani tvrdými tolary, pak oni si zavýskali v nelíčené veselosti, ve které se ukázalo tolik nepretvářeného ducha a života českého, z čehož řiimlo se také to bohatství písní národních. Byli při svatbách veselí, ale všechno počínali modlitbou a myšlenkou na Boha.
Na Plzeňsku ještě tu a tam, když odvážejí »roueho« — výbavu — nebo když vyjíždějí ze dvora na oddavky, zpívají:
S Pánem Bohem vyjíždějme,
svatým křížem se žehnejme,
Panno Maria, stůj při nás,
svatý Jene, vyprovoď nás — í.chuclm!
|
A pokračují o svatbách na Klatovsku i na Plzeňsku:
Už mou milou na oddavky vedou,
už jsou s ní tam na yršíčku:
dej ti Pán Bůh štěstí,
mý děvčátko hezký! —
»Dejž to Pán Bůh, můj Jeníčku!«
|
Katolickému knězi nebude nikdy lhostejno, zda, ženich se
svatebčany za doprovodu hudby zpívá: »Už mou milou od oltáře
vedou...« či zda si nevěstu tiše odvádí z hejtmanství!
Dobře ještě dnes, když junák z Domažlická písničkou děkuje
knězi po odavkáteh:
Inčko vám děkuju,
pane páter,
že jste vy mně dali,
co jsem já chtěl.
(Erben, str. 340.)
|
Dcera po svatbě loučí se s rodným dvorem a stýská si matce, s kým se v novém domově potěší. Zbožná je to rodina, kde matka odpovídá:
Má dceruško, vždyť je Pán Bůh všude; jenom se modlívej a pracuj a zpívej,
on tě těšit bude!
|
(Erben, str. 363, Sušil, 456, 486.)
|
