ta vydal se do pusté kaple, aby na důležitou cestu náležitě se připravil. Tam poklekl na stupně oltáře a modlil se. Konečně udeřil jjvoii v blízkém Žebráee dvanáctkráte, oznamuje dobu půlnoční. V témž okamžení.povstal před kaplí náramný hluk a shon. Vojta slyšel řinčení ostruh a mečů, slyšel také šustění, jakoby hedbáv-nýeh šatů. Za chvíli blížily se ku dveřím kaple pádné kroky. Srdce hochovo hlasitě tlouklo, krev stoupala mu k hlavě i cítil, že se ho chápe závrať. A již otevřely se rázem dvéře — nějaký muž vstoupil dovnitř. Vojtu pojala hrůza. Muž přiblížil se k němu, a pravil: »Blázne! dal jsi se také tou starou čarodějnicí svésti?« Teprv nyní poznal Vojta svého nebožtíka strýce. »Strejčku,« koktal, »kterak vy sem přicházíte?« — »Mlč a neptej se!« okřikl ho strejc. »Toť můj trest za to, že jsem z lakoty se osmělil po třikráte poklad hledat. Já a žena má neměli jsme dosti na zlatě, jež jsem při druhém hledání vydobyl a které ona pod ohništěm zakopala. Tobě však radím, abysi odešel dříve, než bude pozdě...« V tom zaslechl polekaný Vojta, pronikavé písknutí. »Oh, už je pozdě! Toť znamení, že máš vejíti. Pokus se tedy o své štěstí, chraň se ale od kohokoli něco přijmouti, kromě od krále Václava, a pak chraň se na otázky jeho nepravdivě odpovídat.« — Po této řeči obrátil se strejc a kráčel napřed přes chodby, síně a všeliké komnaty. Vojta šel nesměle za ním a divil se velmi nádheře a skvostnosti, jakouž všude spatřil v místech, kde jindy jen staré mechem, porostlé zdi vídal. Spatřil skvěle osvětlené rytířské sály, kde zlato a drahé kamení se lesklo a tajemnou záři vydávalo. Skvostně odění rytíři seděli neb stáli ve všech síních; všichni ale zůstali němi a nepohnuti. Konečně octli se u zamčených dveří a když je strýc otevřel, vstoupili do velikého, přeskvěle osvětleného a vyozdobeného sálu. Uprostřed stála dlouhá, prostřená a vzácnými jídly i nápoji hojně opatřená tabule; po obou stranách seděli pánové a dámy, ale němě a bez pohnutí. Vzadu na zlatém stolci seděl sám král Václav. »Vojto slyš!« zašeptal strýc. »Ten tam v jednoduchém lověím oděvu na zlatém stolci je král Václav, jenž tu pořád tak truchliv sedí; podle něho v právo je mistr Hanuš, a na druhé straně sedí markrabí Jošt! Nezapomeň, co jsem ti řekl! Neodpovídej nikomu než králi Václavu a řekni mu úplnou pravdu!« Po té strýc zmizel. — Nyní vystou-Piv panoš, kynul Vojtovi, aby za ním kráčel. Jonák, ačkoliv se třásl, přiblížil se přece ku králi. Václav seděl zamyšlen, maje hlavu o ruku opřenou. Náhle vyskočili dva psi, kteří posud po obou stranách na podlaze odpočívali. Vojta stál nepohnutě. — »Sem pojď hochu!« volal naň mistr Hanuš. »Přisedni ke mně a pij se mnou!« - Vojta mlčel, zpomenuv si na strýcovu výstrahu. Nyní král Václav se tázal jonáka, čeho si přeje? — Vojta odpověděl zkrátka a Pravdivě. Král netázal se na nic více, nýbrž pokynuv svému ko-mořímu, pravil: »Zikmunde, doveď toho hocha —« ... »Prosím