str. 96
Příjmi od mně čest a díky;
žes mně stvořil v taký stav!
hlásám se mezi rolníky,
nejstarší to v světě stav.
Neb hned ten prvorozený?
byl voráč! — druhý pastýř!
od pra-otců ten stav ctěný —
Šalomoun zrost v něm nejšíř;
tak moc dobytka, obilí,
žádiný před ním nemíval;
a kdež pole lenošili,
přísný těm verš zazpíval.
I já také v potu tváří
jídám chleb v tiché práci;
nebes Otci hospodáři
z všeho duch můj čest vrací:
v širém poli teď jak ráj jest!
plesá lid — zvěř i ptáci:
nebe mého života jest
útěcha v Bohu, v práci.
O čího by duch neplesal!
šije rozmile se zelená:
kdoby v víře Boha klesal,
když zem zas obdařená?
S nadějí naší podpory
že nás Bůh neopouští,
z své špižírny, z své komory,
nám na zem manu spouští.
Bůh nás teď staví do ráje!
to do ráje přírody:
daří pole, sady, háje,
nám nesčíslnými plody!
veleslaven budiž Pán Bůh!
ode všeho stvoření:
1 iá z nejsníženějších sluh,
zpívám žalm kuropění.
A až dovorám já pole,
pole mého života:
vem mně nebes ku stodole,
Boha Otce dobrota;
třebas tam za nejmenší snop,
byl ach od Boha nazván!
jen má duše Krista se chop!
uvede tě v věčný stan.
Tam do stanu k stolu lásky
jíst chleb ráje:
kde všech cností zrajou klásky,
pšenice lásky zraje:
|
|
|
