(Složeno r. 1835.)

V Sudoměři je to pěkné, kdo tam by], každý to řekne, je to roztomilá vesnice, jakých málo kde více.

Zvláště ta náves zelená, celá stromy posázená, statky, chalupy i domky mají vůkol sebe stromky.

Celá ves jest jak v zahradě, náves v ořechovním sadě; tam kluci se právají, jak jim výlupky padají.

Uprostřed zelené návsi kříž, u něj dva oříšky nejblíž, v den svatby tam nasázeny císaře a císařovny.

Lípami je zastíněný, před deštěm, větrem uchráněný, se hřbitovem vznešený chrám, u něho též zvonice tam.

Na východní straně škola, která dítky k sobě volá, u lípy zase hospoda, na návsi kaly, v nich voda.

Vůkol vsi samé zahrady, nesou práce náhrady, hledej skrz stromy zelené střechy černé i červené.

Z těch stran jako na pevný hrad, musíš se k vsi do vrchu dát, ze čtvrté jsou zas roviny, pole, také lesiny.

Proti Skalsku vršek hezký, kde stál hrádek Sudoměřský, jest tam pohanské pohřebiště, spolu také žároviště.

Když tam kdys pohané žili, za branou vždy soudívali, mnoho soudů tam smířeno, z toho Sudoměře jméno.

Sudoměř na sloupu zlatém stojí, věštili před časem, horníci tam dobývali, zlato . . . shledali.

Rokem padesátým druhým navštíveno ohněm tuhým, osmnáct set padesát pět, druhý oheň opět.

Skrze pilné hospodáře, hledí se rolnictví dobře, hospodyně tam všecičky jsou jenom samé Ančičky.

Ke konci těchto hlasů stůj, že v Sudoměři domov můj. Tato ves mně velmi milá, v níž matka mě porodila.