Pověst o hradu Kokořínu v Boleslavsku.

Kdož by neznal utěšenou krajinu opodál révonosného Mělníka nad Labem, krajinu snad nejromantičtější v Čechách, kterouž českým rájem nazývají cestovníci. Milému čtenáři nebude snad za obtíž, když zde uvedu pověsť, jak se mezi prostým lidem nachází. Chci zde uváděti slova stařeny, kterouž jsem nejednou za dlouhých zimních- večerů vypravovati slyšel:

»Jde-li se Mšenem levým ouvozem, přijde se jako z nenadání do hluboké rokle skalní, kterouž my nazýváme Kočičinou. Pak dál a dál táhne se oužlabinou touto cesta ke Kokořínu. Tam měl za dob obrů, (tak se vyjádřila stařena) jistý loupežník, jménem Hradibor, ukrutné své řemeslo proháněti, takže daleko široko pověst o něm se hlásala. As půl hodinky od skalního hnízda tohoto, byl skromný mlýnek,. nad potokem nevelkým. Zchudlý mlynář skoro ani mletí více neměl, neboť každý se bál, aby loupeživá ta rota ho neobrala. Všeho skoro zbaven, měl jen jedinou dcerušku, kterou velmi miloval, a které si více vážil než všeho bohatství na zemi. Liduška, tak dceři mlynářové říkali.

Jednou k večeru seděl starec u lampičky, ve tmavé komůrce, hlavu maje na dlaň podepřenou, jako kdyby na něco přemýšlel. Liduška předla, ale na len často padla slza, a kdyby kolovrátek nebyl vrčel, bylo by slyšet vzlykání — ona plakala, neb její otec byl smuten. Žádný nevěděl proč; ani Liduška. Když tak seděli, najednou slyší řeehtáni koňů a dupot, pak hlasitý křik. Lidka zbledla, kolovrátek se zastavil, a nežli otec mohl okénkem kouknouti do tmavého dvorečku, otevřely se dvířka a do nich vstoupil, meč maje v ruce, rozsápaný Hradibor. Ani slova neřekl, ale mlynáře, jenž dceru svou zděšenou k sobě přitlačil, jedným rázem rozpoltil ve dví.

Lidka omdlela a. když opět přišla k sobě, byla ve tmě, byla v Kokoříně. Chudák rukama lomila, plakala, naříkala, ale kdož slyšel jí? Z Kokořínské věže řinčela dvanáctá. Něco zašustilo --Liduška se obrátila — a tu jí jde naproti matička, kterou dávno mrtvou oplakávala: »Tu máš dceruško, lampičku, tu klín hrachu, nezapomeň po cestě pohazovat hrách, abys sem mohla dovést vojsko z Mělníka, tou chodbou, utec! Tys měla býti zítra tvé cti zbavena a pak zabita, já však, co matka tvoje dám raději sebe zabiti! Liduško jdi již, jdi!«

Lidka dlouho nechtěla; až pak když si zpoměla, že by pomoci do rána zjednati mohla, uháněla rozsívajíc hrách po cestě. Když vyšla z hradu, nevěděla kam se dáti, až uviděla světýlko. Přijde do chaloupky, seznala, že je doma, neboť tělo otcovo pokrvácené leželo ještě zde. Ó jak jí bylo okolo srdce, když viděla rozervaného