psaný, soudě podle rukopisu, Šimonem Justem. Týž písař zapsal do rukopisu — a patrně i přeložil — latinskou práci JustaAste-r i a: »Oplakání pokoje německého«, namířenou proti míru pražskému r. 1635, čili »proti úkladům Eakousů a nesmyslnosti Sasů«.

Zachovaný zápis o audienci má. svůj důležitý význam. Dovídáme se z něho, že byl Figulus vypraven do Švédska nejen od Komenského, ale i od jiných »jistých« osob, blíže neoznačených, jichž jménem měl kancléře prositi, aby na svobody království Českého a na exulanty »při nynější traktaeí v Osnabriicku zapomínáno nebylo.« Z odpovědi, jíž se exulantům dostalo, lze si snadno vysvětliti naděje, jež v pomoc švédskou kladli, a důvěru, s níž k všemocnému kancléři pohlíželi. Slib kancléře musel oživiti jejich víru, když pravil k Figulovi: »Oznámiž tedy návsím jménem všem svým krajanům, že my nadjich způsobem máme útrpnost, a co nejvýšeji na nás bude, že se o to starati a přičiůovati chceme, aby zúplna při všech všudy svých věcech a svobodách byli zůstaveni a ty na budoucí časy zachovány . . .«

Vytýká-li se tudíž exulantům přílišná bláhová důvěřivost ve sliby švédské, lze je snadno omluviti, neboť komu měli věřiti, když ne mocnému kancléři1? Vždyť neodešli dobrovolně ze své vlasti, jsouce k tomu většinou donuceni, a vztahovali proto své ruce prosebně ke každému, od kohož se mohli nadíti, že je uvede zpět do Čech a vymůže jim staré svobody. Vždyť víra, že se navrátí do své drahé vlasti, jež není na vždy pokořena, byla jejich poslední myšlenkou: byli podobni umírajícímu polskému legionáři, jenž třesoucí rukou před svým skonem vepsal na stěnu svou víru: Jeszcze Polska nie zgineía, jak to krásně vyjádřil Ch. Guilbert ve svém obrazu v museu rapperswylském.

Zápis o této audienci zakládá se patrně na osobním sdělení Petra Figula, jak celý ráz odpovědi kancléřovy svědčí. Zakládá-li se na osobní známosti Figula a písaře, nebo byl-li pořízen z nějaké předlohy, nelze mi ovšem udati. O věrohodnosti jeho pochybovati netřeba, víme-li z autobiografie Komenského, Kvačalou nedávno v Petrohradě objevené, že se r. 1643 skutečně staly v Osna-briieku pokusy, aby byli exulanti vráceni ku svým právům. Lze si také vysvětliti, proč právě do tohoto rukopisu zápis o audienci učiněn. Kancléř pravil totiž v druhé audienci k Figulovi, aby oznámil svým krajanům, »aby měli instrumenta neb narovnání již dávno mezi sebou, stranou pod obojí, v církvi své učiněného před rukami, a ta s největší pilností ať jsou schovány a dochovány«. V rukopise tomto jest pak jednak seznam privilegií král. Českého, jednak také ^Majestát slavné a svaté paměti císaře Rudolfa II. stavům král. Českého na svobodné provozování náboženství daný«.