Stařeček; O ta je daleko v horách za Kozlovém až nedaleko Podstato. Je to takový mistečko ověnčeny třema kopečkama do malyho ódolička nakloněnéma, kery stromama porostly só. Důle pod tém přičném kopečkem je stodynka, a z ní teče potůček, kerém se to ódoliěko ovlažoje. Tam štere panstva hraničijó. To je Smolná, a tam se pochovávaje v nezasvěcené zemi takovi, keři ze zasvěcené země vyhozeni bele, a i ti, keři sami sobě před časem ževot vzale,

Vňok: A tam ož majó pokuj?

Stařeček: O holečko nemajó! Tam zaěéná teprva jejich pravá trýzeň. Co dělá jejich doša (Pámbu jim bod milostiv) ve dně a v noce vejma hodino od 11—12., to neomi žádné vepovědět; ale od 11—12 v noce — to je hrůza, co se tam děje. Nebožtěk můj stré-ček Antoš — oni bele bratr mé matické, déž jim Pámbu nebesky království —¦ dež bele ještě chasnik, nedaleko tam odtuď kácele jedno strome, a štipale dřivi; v noce ale si ominile, tam v tem krásným ódoličko pře ohyňko se oložiť. Oni znale všecko, co se o Smolné povídalo; ale zebe ono mistečko Smolná bélo, to jim ani nepřepadlo. Prácó omdlen zaěale dřimať a osnole. Najedno ale bole probozen strašném lomozem. Všode kole nich a o nich kácele strome, sekale a štipale s takovém hřmotem, až milymo strécovi vlase zhúro stávale. Belo slešeť i hlase a křeke, jak jeden na dro-hyho volá, nebo s něm so hádá, a i jak se pero a rvó, a jak jeden s drohém casnuje (sem tam táhá), a všecko se dělo s náramném křekem jakse divně pronikavém; pře tem ale nebelo viděť ani ělo-viěka. Tak ztrávile strée Antoš ve smrtedlnéch ózkostech hodino od 11—12. Jak mile ale 12. hod. odbila, přestal, jak debe osekl, najedno všecek hřmot a křek, a všecko bolo tak ticho, jako před tém; ale milymo strécovi ož všecek spánek zašil. To (tu) teprva poznal, že leži na Smolné meze vehozenéma, a že tito právě toto hodino dle osózeni se tak náramně klopotile. A toto jejich klopotné prácó bélo jož mnoho ledí, keři právě v ten osodné čas se tam nahodile, velece zastrašeni, jak o tem pozděj i jiném vekládale.

Vňok: No včel to vim všecko jasně a dokladně. Ale, stařecko, na té Smolné nepřál bech si nikdá beť, dež je to tam tak strašný.

Nezacházejme daleko pro příklady, jak podivně hlásil se příchod »zubaté s kosou« na př. u Mozarta, jenž skládal na tajemnou objednávku nedokončené requiem před svou smrtí. Mistr Aleš kreslil naposled růži s umrlčí hlavou a když dokreslil, ještě si žertovně přivoněl a pozoruje shon much, v teskné předtuše poznamenal, že