pakliť nezachová, tehdy umře. Někteří vezmúe ječnú múku (mouku) i vrhů v ránu: vyvrže-li tu múku z rány, ostane živ; pakli ostane v ráně, tehdy umře.«

Kronikář k'atovský Hammersehmid r. 1699 vypravuje v pásmu líčení o studánce: Posavad to jest vyšetřeno v těchto našich letech, že mnozí nemocní s užitkem svého zdraví tu vodu požívají a který nemocný před smrtí k pití sobě ji přinésti poručí, když jeho čas a hodina smrti přichází, tehdy velmi kalná voda se iikáže. Podobně vypravuje Berckenmayer, že prý půl míle od Domažlic na bavorských hranicích je studně, z níž čerpají vodu pro nemocného: zakalí-li se pramen, nemocný živ nebude; pakli pramen je čistý, jasný, uzdraví se. Také ve Frankfurtě podle Männ'inga prý byla studně. Přišel-li k ní někdo, kdo měl zemříti do roka do dne, z čistá jasná voda se zakalila.

Ze zvířat nejčastěji bývá pokládán za věštce příchozí smrti pes. Podle české pověry mají psi zrak i čich tak ostrý, že vidí smrt k obydlí lidskému se blížící a proto vítají neblahého hosta vytím. Vyje-li pes proti dveřím, tedy z toho stavení — vyje-H ode dveří, tedy ze sousedstva někdo v brzku zemře. Na té straně, kam je pes vyjící obrácen hubou, buď požár bude nebo tam někdo zemře. Vyje-li pes nedaleko okna, zemře brzy podle pověry mazurské někdo v domě. Nevolej nikdo na něho při tom. Vidí smrt. Kdo se prikradne k psovi tomu a dívá se odzadu mezi uši, zahlédne také blížícího se hosta se smrtonosnou kosou. Klopí-li pes hlavu a hledí-li k zemi, položí-lí se v jizbě hubou ke dveřím, posadí-li se do otevřeného okna, jsa obrácen do světnice, zemře někdo v domě. Totéž věští pes, uvázaný na řetěze, když hrabe honem v zemi díru. Pověra tato je rozšířena všeobecně. Přiběhne-li pes něčí před dům cizí a vyje-li buď před ním, buď v něm, zemře v něm někdo. Tak si vypráví lid v Čechách, ve Slezsku, v Tyrolsku, v Eakousích, v Braniborsku. Když pes vytím zvěstuje příchod smrti, dlužno se pod^ rady lidu polského ve východním Prusku požehnati křížem. V Cechách se vypráví, že ten, kdo psa vyjícího (při vytí obyčejně zastrkáva hubu do trávy) zažeň e a stoupne si na jeho místo, uvidí smrt — ale může se mu při tom přihoditi osudná nehoda, může býti roztrhán na caparty. Podobně zní rozprávka lidu v Oldenburku: Kdo střílí na vyjícího psa, potáže se s nedobrou, bude na kusy roztrhán. Tamtéž říkávají, že zejména jedenáctá hodina v noci jest doba, kdy Pes čije příchod smrti a žalostně vyje. Každý pes prý ovšem nevidí smrti a nemůže teda její příchod oznamovati. Smrt věští hlavně ti psi, kteří rádi chodívají na křižovatka, v noci se toulají a pak náhle se postaví před dům, očichávají a za ticha nočního dají se do žalostného vytí, až to srdce proniká. To znamení neklamné — smrt přichází. Úzkost naplňuje ňadra — raději si nepřejme o tom věděti, kdy se poslední hodinka naše přiblíží. Lid nemiluje věštby