Z nářečí českého v okolí žlebském.

Rozchobrstati, rozcuchati, rozčechrati. »Tak to má na sobě vše rozchobrstané, neurovnané.« »Přišla neurovnaná, ještě celá roz-chobrstaná.« »Ta otep je rozchobrstána!«

Májovky, vrchní bílé kalhoty, šlovou májovky. Jest zvykem, veškeré letní, prací kalhoty jmenovati májovky. »Má nové májovky, bílou vestu, slaměný klobouk, a tak je jako ze škatulky.«

Čučeti, čekati. Mezi čučeti a civěti dlužno rozeznávati: Člověka civícího možno považovati za nedbalce, lenocha, který nedbá jíti za svým účelem. A proto osobu civící možno přirovnávati k ze>-vlujícímu. Čučeti dlužno považovati za odkázané čekání, kde jsme povinni čučeti proti vlastní vůli, do libosti druhého. »Již zde Čučím hodinu, nemohu se tě dočkati.« »Chudák, ten se načučíh

Cucek, vytahováček, culík. Máme čuček u zásuvky, u dveří; rovněž culík z vlasů, vrkoč, jmenují cuckem neb čuncem. »Její účes jest jednoduchý: Vzadu si udělá čuček a to je celá její frisura,« »Vlasy sjpletené v jeden čunec.« »Zatáhl za ěuček a dveře povolily.« I malým dětem se přezdívá čuček. »Takový čuček umrněný a jak člověka rozzlobí.«

Kňafka, tolik jako políček, facka. »Zasloužil by pár kňafek na čumec.« »Pro svou pošetilost dostal ve psaní pěknou kňafku (ťafku).«

Kňafati, tolik jako kňasati. O psu říkáme, že kňafá. »Kdybys držela kušovák a nekňafala pořádi, Jseš jako ta ěubka kňafavá.« Kňafna, svárlivá žena. »Což ta kňafna, ta jiného neumí než hrýzti se s lidmi.«

Pnčmoudnutí, připálení, přichycení. Tak říkáme o mléce, o jíšce (zaprážce), o omáčce atd., že se přichytilo na dně, že padlo ke dnu, neb že se přičmoudlo; chytilo čmoud; jest cítit čmoudem. »Kapku se mi to přičmoudlo, ač jsem stále tím míchal a.«

Dynovati se, trvožiti se, namáhati se. Stařenka vždycky mi říkala, vidouc mne dlouho do noci při knize, že se moc dynuji. »Zde se tolik dynuji a tam o to přijdu.«