jako se nosí lucerna. I o špinavých lidech se říká, že by z nich mohl táhnout kolomaz, aneb prostě, že jsou jako kolomazníci a kolomaznice.

Honzíček rau rau! O člověku spíše popudlivém, než zlém, jenž povahou zavdává hrubcům príležitosť ku vtipům, říkái se, že je jako Honzíček rau, rau! Kdož ví, nebyl-li tento původní Honzíček bratrem Kutnohorského Nácička kykyryky; nebo pražského Karlíčka bum, bum!

Nečamour jest nadávka. »Takový nečamour, chtěl by se o člověka utírat!«

Čapčoch jest rovněž nadávka, ač poněkud v mírnějším významu. »Ty ěapčochu!« řekne mnohdy i vlastní matka malé dcerušce.

Načochniti někomu, asi jako nabaňkovati, natlouci, nabou-ehati. »To jsem mu jich (ran) naěochnil, až sotva odlezl!« Počochnit někoho značí přetřásti, pomluvit někoho. »To jste mne tam asi počochnily, že na mne poctivá nit nezůstala«, dotazuje se mnohá, když sousedky vracejí se z tácek.

Ohlodek, Vohlodek, nadávka mužského rodu, značí tolik, jako otrapa, sibenicník a vůbec muže naprosto spustlého, v oděvu i na duchu schátralého, vohlodaného. »Takového vohlodka nepustil bych ani pod střechu!« »Ty ničemný oh!odku!« atd. Někteří na místě ohlodek, užívají ohryzek v témže smyslu při nadávce. Též zakrslý stromek, keř, květina, zove se »ohlodkem, parkosem«.

Mrňkati, maličké, nepatrné kvílení, zvláště o dětech se říká; mrukají. O takovémto dítěti, jež zhusta, a takřka z návyku mrňká, říká se, že jest rozmrňkané, čili rozmazlené.

Z4á se to podivná látka, nadchnouti se k tvorbě básnické podnětem neduhů dobytčích. Žil však Dr. Vrabec, lékař v Kouřimi, v době, kdy u nás podle vzorů cizích bylo zvykem, odívati rouchem veršovaným nauky a poučky rozmanité za účelem výchovným, populárně vyučujícím. Proto v prvních slokách líčí Dr. Vrabec příznaky nemocí dobytčích vůbec, zvláště neduhu slezinového a plícního. Rýmuje pak v úpravě rozhovoru starostlivé hospodyňky s kravičkou živitelkou, jak si vede hospodář po lékařsku, co má připraviti a jak hojiti, jakých léků, prostředkův podle tehdejších názorů užívati, aby se zvíře uzdravilo a zotavilo. Rozumí se, že přísnou kritiku a míru vzletu básnického i představu o cennosti