Diváci brzy se rozešli do všech úhlů města, a já se dal na cestu po ulicích, všelikými plátěnými i prkennými boudami způsobených, v nichž se posud stavělo, vykládalo a skládalo. V boudách panovalo již ticho a prodavači prací a cestou unavení, odpočívajíce, poskytovali diváku mnohý zajímavý obrázek. Tu bylo viděti svěží dívčí tvář mezi balíky zboží vykukovati, a na mimojdoucí zvědavě pohlížeti. Tam seděla stará prodavačka kartounů v koutě boudy své a vykládala si karty. Nedaleko ní seděl na lavici z prken na ručesť zhotovené starý žid s tváří dolíčkovatou as černou noční čepičkou na holé hlavě. Ohryzoval pohodlně kus staré.suché kůrky a v duchu přepočítal výdělek, jaký asi příštího dne utrží.

Poněvadž se den již k sklonku chýlil, obrátil jsem kroky své k hostinci, v němž jsem chtěl přes noc zůstati, na náměstí, říkali mu »u bílého beránka.* Na podloubí, vpředu stavení, stál sedmdesátiletý hospodský, jehož bezzubá ústa velikánskou dýmku sotva mohla udržeti. Kotouče dýmu tabákového odfukuje, přednášel cosi tržnímu lidu, jenž kolem něho stál.

»Kdo jste?« zhurta se na mne obořil, když jsem se osmělil přednášku jeho přetrhnouti a o nocleh ho požádati. Udal jsem mu své jméno. — »Dobře, jděte jen dále«, dodal, a zády ke mně se ob-rátiv, pokračoval ve své přednášce.

Když jsem práh síně překročil, zvolal: »Máte-li pak ale také domovský list, nemohuť každého v domě svém přes' noc nechati.« — Když jsem i na tuto otázku k jeho spokojenosti odpověděl, mohl jsem dále kráčeti.

Chtěje do jídelny, kde stál kulečník, musel jsem jíti skrze dvě místnosti. První zastupovala místo kuchyně a šenkovny pro nižší třídu hostí. Hustý kouř zahaloval hlavy zde sedících a odporná vůně z mastnotin činila zde delší pobyt nesnesitelným. Přítomní, jak se zdálo, na vůni tuto pramálo dbali. Velmi živě hovořili, vypravovali si přestálá dobrodružství na cestě, hádali, křičeli a smáli se směšným nápadům, které pijáci chvílemi pronášeli. Někteří hráli, jiní smlouvali zboží; kteří cestou byli unaveni, byli již odstrojeni a leželi na slámě. Zda-li žádoucí odpočinutí nalezli, nechci tvrditi, neboť divoký hluk, který otevřenými dveřmi z druhé světnice zde se rozléhal, nemohl sladce uspávati. Zde sedělo několik plátenníka a dva bohatí statkáři z okolí. První měli ještě svých pět smyslů pohromadě, ale tito byli tak ochmeleni, že se sotva na lavicích udrželi. Bili pěstěmi na stůl a dupali nohama. Brzy sé ďali

V jídelně, v jednom koutě zakouřené světnice bavila se společnost,' jejíž členové neměli ani smyslu pto jiné věci mimo karty,