které před nimi na stole ležely. Nahoře seděl muž v šedivém svrch-níku, vlasy jeho byly krátké, snad příliš krátce přistřiženy, vousy však připomínaly na modu sedmnáctého století a tváři jeho dodávaly neobyčejný ráz. Byl to prohnaný hráč, — ani nemrknul, nechť mu »padly« dobré nebo špatné karty. Jeho soused v pravo nesnášel s touž chladnou krví rozmary karetní hry. Častěji sebou trhal, a když karty nebyly po jeho chuti, postrkoval svou čepici s jednoho ucha na druhé, zaklínal se, že již karty ani vidět nechce a — hrál dále. Oba ostatní hráči byli flegmatikově a pranic nedbali na prudké počínání svého společníka, nedali se jím vytrhovati.

Dva kroky od hráčů stála dlouhá tabule, u níž sedělo několik hostí, úředníci, měšťané, vinárníci atd. dle svého, ne vždycky pravého názoru o záležitostech městských rozmlouvajíce.

Příchod zpěvačky, která kyta'ru la,diti počala, rozdělil přítomné na dva tábory. Hráči chtěli, aby odešla, ostatní si přáli, aby zpívala, až na dvě osoby, které se tiše ze světnice vytratily, aby zpěvačce nemusely nic dáti. Domácí pán, jenž ostatně nebyl velikým milovníkem umění, stál mezi dveřmi a odfukoval chumáče kouře, z něhož vesele vykukoval. Hosté se hádali, smáli, konečně umlkli a pěvkyně počala zvučným hlasem zpívati »horskou« píseň.

Pozdě po půlnoci se rozešla společnost, až na hráče, kteří nedbali na hodinu duchův. Já následoval prvních a odebral se na lůžko své. Když jsem se probudil, byl již dávno den. Eychle se přistrojiv, sešel jsem v dolení části hostince. Tady bylo již velmi živo. Vozy přijížděly a odjížděly, domácí zvonec zněl bez přestání, volaje buď na podomka, na komornou nebo na sklepnici. V průjezdu pozdravil mne jitrničkář: »Varme viřt — brenáis,« což mělo znamenati po česku: »Teplé, horké jitrniěky!« Za ním následovala baba s houskami, dobré jitro přejíc a čerstvé pečivo mi nabízejíc.

Zahnul jsem za roh ulice, v níž byl trh na koně. .Po každé straně dvojí řada koní. Podle malého huňatého koně cikánského řehtal panský kůň, jenž za dávných let před mnohým kočárem klusával, podle něho stála suchá poštovská herka, která nyní po třech pokulhávala a kterouž si mlékař neb sešlý vozka prohlíželi. Hned vedle ní bylo viděti tříleté hříbě, které olizovalo vedlejšího koně hospodářského. Nejbližší soused jeho byl kůň vojanský, který byl nejen krotký, ale i učený, svému pánu čiperně kůrky z kapsy uměl vytahovati, hlavu kladl na rameno, šátek zuby se země zvedal, na znamení řehtal atd. Na druhém konci ulice bylo volné místo, kde koně zkoušeli, a sem tam proháněli... Sediaci, cikáni, handlíři, statkáři, sládkové, mlynáři, vozkové a jiní obchodníci s koni sem tam se hrnuli, tu a onu cenu nabízeli a když se shodli, do nejbližší hospody neb vinárny odtáhli, aby tam »litkup« propili.

Hluk, jenž zde panoval, v krátce mne zapudil. Zrak zabloudil na nárožní dům, na němž přilepen byl veliký kus papíru. Velikán-